Teprve v poválečné době bylo jako potenciální dodavatel bioplynu objeveno také zemědělství. V r. 1947 upozornil Imhoff na to, že z chlévské mrvy od jedné jediné krávy lze vyrobit stokrát více plynu než z usazenin odpadních vod vyprodukovaných jedním obyvatelem města.

Na technické univerzitě v Darmstadtu bylo v roce 1947 vyvinuto bioplynové zařízení pro menší zemědělské provozy s horizontálním fermentorem (typ s kvasným [fermentačním] kanálem) nazvané ,,systém Darmstadt“. Na tomto principu postavil Reusch v Hohensteinu ve Württembersku v r. 1959, tedy před více než 40 lety, s náklady okolo 6000 DM stanici, která se stala všeobecně známou a která po různých zlepšeních je v provozu dodnes. Další známé typy zařízení byly vyvinuty v Berlíně a Mnichově (tuhý hnůj).

Organizace KTL (Kuratorium pro techniku v zemědělství) předchůdce dnešní organizace KTBL (Kuratorium pro techniku a výstavbu v zemědělství), o novou zemědělskou bioplynovou technologii od počátku pečovala a založila ,, Pracovní sdružení pro biologickou výrobu humusu a metanu“.

V r. 1950 byla v Allerhoopu u Celle v Dolním Sasku zprovozněna první větší zemědělská bioplynová stanice se systémem Schmidt – Eggersglüß. Firma Schmidt – Eggersglüß postavila asi 20 stanic podle metody střídání nádrží.

Dr. Walter Eggersglüß, zeť Ferdinanda Schmidta, byl jedním z nejznámějších odborníků na bioplyn této epochy. Používal označení ,,bihuplyn“ , aby zdůraznil význam vyhnilého kalu jakožto hnojiva. Tehdy byl používán výhradně tuhý hnůj, který se v předřazené jímce smíchal s vodou a dalším organickým odpadem, neboť ustájení produkující kapalný hnůj (štěrbinová podlaha, rošty) nastoupila až v pozdější době.

V 50. letech bylo v SRN instalováno okolo 50 bioplynových stanic, ale mnohé z nich byly kvůli poruchovosti po krátké době odstaveny.

Zdroj: Bioplyn v praxi