ZÁKLADY BIOPLYNOVÉ TECHNIKY
Bioplyn není žádným novodobým vynálezem, nýbrž je tak starý jako život na naší planetě. Nový život přece může vzniknout jen tehdy, když starý zanikne – to je princip platný v celé přírodě.
Bioplyn není žádným novodobým vynálezem, nýbrž je tak starý jako život na naší planetě. Nový život přece může vzniknout jen tehdy, když starý zanikne – to je princip platný v celé přírodě. Zatímco slunce fotosyntézou umožňuje růst nového života, organická hmota tvořená převážně vodou, bílkovinami, tuky, uhlovodíky a minerálními látkami se při odumírání rozkládá na své původní složky: oxid uhličitý, vodu a minerály. Přitom se uvolňuje energie.
Vedle jiných procesů rozkladu, jimiž jsou hoření, trávení, kvašení a trouchnivění, představuje rovněž vyhnívání takový proces přeměny. Při tomto procesu vzniká bioplyn.
Vyhnívání
K vyhnívání organických látek dochází bez přístupu vzduchu a ve vlhkém prostředí působením metanových bakterií při teplotě mezi 0 °C až 70 °C. Na rozdíl od kompostování (tlení) nevzniká při vyhnívání teplo, ale zato vzniká hořlavý plyn metan. Kromě toho se tvoří oxid uhličitý a voda, jakož i stopové plyny a humusové látky.
Hnilobné procesy probíhají na mnoha místech: v usazeninách moří, řek a jezer stejně jako v močálech rašeliništích, v neprovětrávaných vrstvách půdy, skládkách, hnojištích, jímkách kejdy a odpadních vod, jakož i v bahnitých plochách rýžových polí. Ve vodě lze tvorbu metanu pozorovat ve formě stoupajících plynových bublin. Podle výskytu mluvíme o plynu bahenním, kalovém, důlním, skládkovém nebo v zemědělství přímo o bioplynu.
Unikne-li metan do vzduchu, pak vlivem slunečního světla, ozónu a takzvaných radikálů (velmi reaktivních molekul HO) oxiduje na oxid uhličitý a vodu. Až do doby industrializace zůstávala produkce a rozklad metanu v rovnováze. Dnes je však tato rovnováha stále porušována: při těžbě uhlí, ropy a zemního plynu uniká velké množství metanu v nespálené formě do atmosféry. K tomu se přidává množství plynu vznikajícího celosvětově při pěstování rýže a chovu dobytka. To vše vedlo v posledních desetiletích ke stálému nárůstu koncentrace metanu v zemské atmosféře. Metan je po oxidu uhličitém (který má 50% podíl na skleníkovém efektu) nejvýznamnější škodlivinou ve vzduchu a podílí se z 20% na skleníkovém efektu. Kromě toho při oxidaci spotřebovává ozónové díry ve stratosféře.
Za těchto okolností získává na významu technická výroba a využití bioplynu, neboť takto lze přinejmenším omezit emise metanu z otevřených skládek hnoje a kejdy. Navíc je energetické využití bioplynu na rozdíl od spalování zemního plynu, zkapalněného plynu (propan butanu), oleje a uhlí neutrální z hlediska produkce CO2, neboť vznikající oxid uhličitý je součástí koloběhu uhlíku v přírodě a je opět spotřebováván rostlinami. Jeho koncentrace v atmosféře se proto touto cestou nezvyšuje, zatímco CO2 pocházejí z fosilních surovin k tomu přispívá.
Zdroj: Bioplyn v praxi
Zařazeno v Alternativní zdroje energie