Tak jako v celé Evropě, tak i u nás se dá předpokládat střetnutí zastánců tzv. decentrálních řešení a řešení s jedinou centrální čistírnou. V zásadě by se ušetřila spousta emocí, kdyby existovalo nahlas vyřčené polické rozhodnutí a následně pravidla o tom, kolik financí jsme ochotni věnovat, kolik těchto financí bude veřejných a jestli i v oblasti vodního hospodářství se bude uplatňovat princip solidarity, nebo si každý sám bude platit svoje náklady na likvidaci odpadních vod atd.. Ať je situace jaká chce, logické je, že poslední slovo o řešení by měly mít obce, jako zástupce svých obyvatel. Otázkou je, nakolik jsou schopny kvalifikované stanovisko při zpracování územní dokumentace zaujmout.  Ty by měly nakonec zvážit, která varianta bude pro ni  nejvýhodnější po stránce ekonomické a nejen po ní. To předpokládá poměrně velký rozsah znalostí ekonomických (včetně možností dotací), organizačních (způsob provozování) a ekologických (vliv na okolí). Často právě obce jsou a budou postaveny před rozhodnutí zda upřednostnit ekologické hledisko, hledisko provozování a nebo hledisko ekonomické a nikdo jiný než ony nemůže toto rozhodnutí odpovědně udělat. Teoreticky je možné zvolit to nejlepší z hlediska ekologického nebo provozního  a platit za m3 vody 200 korun, nebo zvolit nějaký kompromis na úkor ekologie a platit polovinu či čtvrtinu. V každém případě by toto rozhodování  mělo být vědomé rozhodnutí obce a ne jen nekvalifikované vyjádření se k návrhu, který zpracoval někdo jiný bez toho, aby obec měla na vybranou.

Centrální x decentrální řešení.

Přes výše uvedené je jasné, že bude v každém případě řada lokalit, kde nebude možné řešit celé oblasti tak, že se voda svede kanalizací na centrální  čistírnu odpadních vod. Vedle technických problémů je hlavní problém v ekonomice takového počínání. Obec s 200 obyvateli stěží najde sponzora, který jí daruje 15 mil. Kč na zřízení kanalizace. Dnešní stav, kdy řešení takových lokalit je jen odkládáno na pozdější dobu, asi také nic neřeší. Zkušenosti z okolních zemí (Německo) ukazují, že pokud existují levnější způsoby řešení,  budou nakonec stejně v převážné míře použity.  Dá se očekávat, že stejně jako například v Německu, se po vyřešení těch největších ekologických problémů zaměří hlavní pozornost a s tím i peníze na jinou oblast, například na sociální problémy. Poměrně jednoduše lze spočítat, kdy se  řešení s centrální čistírnou vyplatí a naopak, kdy bude výhodnější systém s větším množstvím menších čistíren. Jedná se  vcelku o „kupecké počty“. Je také logické, že EU nebude dotovat centrální řešení ze společných peněz, když v rámci zemí přispívajících do společné pokladny už začali s uskutečňováním úspornějších decentrálních řešení. Je tedy logické, že je jen otázkou času, kdy i tyto oblasti budeme muset řešit a jako nejvhodnější řešení se nabízí právě domovní čistírny. Otázkou je, jestli řešení budou vycházet z existující současné nabídky, nebo z toho, co se již několik let chystá jako novinky, případně je už i v zahraničí standardem. V každém případě by rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude řešena ta která oblast, mělo být řešení na úrovni územního plánování. Tj. mělo by vycházet z plánů povodí, případně PRVKUC, a  tyto plány by měly být zpracovány odpovědně, ne jen odbyty prohlášením, že bude řešeno později nebo nesystémově. Příkladem je např. prohlášení – bude řešeno septiky a svážením na ČOV – chybí však jednak ekonomické zhodnocení takového kroku a pak i ta konkrétní čistírna, na kterou by se mělo vyvážet, není na takovou alternativu zařízena.

Vývoj v legislativě. Bohužel uplatňování decentrálních řešení u nás jde tak nějak, díky legislativě, klikatou cestou. Nejprve nám okolní legislativci záviděli, že máme emisní i imisní hodnoty, pak se divili, že najednou žádné dokonce emisní hodnoty ( viz. NV č. 61 ) pro kategorii do 500 EO nemáme. Před pár lety jsme tvrdili, že septiky se u nás již prakticky nepovolují, dnes řada úřadů tvrdí, že je lepší septik, než nefungující domovní čistírna. Také stále ještě legislativně ignorujeme existenci technologií umožňujících čistit na úroveň dešťové vody. A tak  namísto toho, abychom se poučili od těch co nás předběhli a odstranili největší slabinu, a sice zabezpečení provozování, tak pro jistotu úřady raději nařizují jímky na vyvážení. Chybějící systém kontroly tak vede  k tomu, že v řadě případů se problémy jen odsouvají, ale neřeší. Další závadou je, že současným řešením chybí komplexní přístup, a tak se řešení omezují jen na nahodilé povolování jednotlivých prvků decentrálních řešení, což vede k neekonomickému provozování těchto prvků.

Jímka na vyvážení – jak již bylo uvedeno, na řadě lokalit řeší vodoprávní úřady svůj strach z toho, že neexistuje systém provozování tím, že prostě nařídí jímku na vyvážení. Své rozhodnutí si i sami sobě zdůvodní tím, že odvezením obsahu bude voda řádně vyčištěna. Neuvědomí si, že tím odsoudili investora k nejdražšímu možnému řešení likvidace odpadních vod, a že je to v řadě případů z globálního hlediska i to nejhorší řešení ve vztahu k životnímu prostředí.  Jednak je jímka dražší než např. domovní čistírna, a jednak přijde uživatele likvidace 1 m3 odpadních vod na několik stovek korun. Mimo to by i z malé obce odváželo odpadní vodu stále několik fekálních vozů (znečištění ovzduší, nový fenomén v životě vesnice). I z hlediska čištění takových vod se jedná o vodu, která je problematická díky probíhajícím hnilobným procesům. A tak není divu, že investor brzy objeví možnost (pokud s ní už neuvažuje od začátku) jak vodu likvidovat zasakováním nebo přečerpáním, například do dešťové kanalizace (vždyť přeci existují přípravky, které se nasypou do jímky a za pár hodin je voda čistá). Výsledkem je tedy obvykle řešení, kdy jsou do podzemí vypouštěny vody ještě méně vyčištěné, než by bylo v případě domovních čistíren.  Jímka na vyvážení je vlastně nejdražším a nejrizikovějším řešením. Nařízené jímky pak snad přímo ekonomickou diskriminací části obyvatel.

Septik – dnes opět stále častěji používané řešení. Vedle klasických septiků se objevila řada čistíren na obdobném principu. Rozdíl je jen v tom, že výrobci u těchto vylepšených septiků deklarují hodnoty podle potřeby a požadavků vodohospodářských orgánů. Vodohospodářské úřady pak zase naopak oceňují to, že i když se o objekt nikdo nestará, je účinnost alespoň v desítkách procent. Když se podíváme na standardy v zahraničí, pak septik, doplněný nějakým zemním filtrem apod., je zcela běžné zařízení a svědčí o tom i to, že Evropská norma pro ČOV do 50 EO se septiky počítá, a podle této normy je septik doplněný dalším stupněm čištění zařízení zcela ekvivalentní domovní čistírně.  Nevýhodou septiků je, pokud jsou řádně navrženy, že mají větší objem než domovní čistírny, a tak i pořizovací cena je vyšší.

Domovní čistírny – Domovních čistíren je celá řada lišících se jak po stránce technologické, tak i po stránce užitné hodnoty. Dá se říci, že každá technologie má své přednosti i nedostatky a každá technologie se dá aplikovat tak, aby byla funkční, nebo tak aby nakonec funkční nebyla. V zásadě se díky vývoji legislativy a tlaku na ceny na trhu dají domovní čistírny rozdělit na ty, jejichž účelem je čistit vody a na ty, jejichž účelem je v prvé řadě vyřešit legislativní požadavek na existenci čistírny. Tj. dodat něco levného, o čem je možné prohlásit, že je to čistírna odpadních vod a podle potřeby a odvahy pak deklarovat i účinnost.  Mezi těmito dvěma extrémy je pak i několik pokusů, snažících se o obé. Tj. dodat funkční (i když s kompromisy) a při tom levné (prodejné) zařízení. Co se týká technologií, jsou v zásadě dva způsoby – buď se bakterie vznášejí ve formě vloček – aktivační čistírny, nebo jsou přisedlé na nějakém nosiči – čistírny s nárůstovými technologiemi. Případně jsou na trhu i kombinace těchto technologií. V zásadě obecně platí, že nárůstové technologie jsou stabilnější, aktivace (tedy vločky ve vznosu) pak vhodnější na více zatížené vody a levnější. Kombinace nárůstových kultur a aktivace je pak asi účinné a nejstabilnější řešení, ale také nejdražší.

Otázka kalu je samostatnou kapitolou. Asi jen v České republice se vyskytují čistírny, které kal neprodukují a není třeba jej tedy skladovat a  vyvážet. V zahraničí, zejména v Německu, je otázce dostatečně velkého kalového prostoru věnována pozornost zejména ze dvou důvodů. Jednak se počítá s tím, že přece jen nějaký kal vzniká (a zákon zachování hmoty funguje) a je tedy třeba ho skladovat. A pak u těchto čistíren nelze zabránit tomu, aby do nich nebylo vylito menší množství desinfekčních prostředků apod. Egalizace, která v kalové části probíhá,  pak  chrání čistírnu před zkolabováním. 

Faktor provozování. Z hlediska působení na životní prostředí je asi nejdůležitějším faktorem to, jestli je čistírna provozována. Sebezázračnější čistírna, pokud není provozována bude nakonec horší, než svědomitě provozovaná jednoduchá čistírna.

Prioritou legislativy by tedy mělo být najít model provozování takový, aby byla zajištěna  funkčnost,   a to hned ze dvou důvodů. Jednak aby čistírny fungovaly a jednak k tomu, aby začaly být brány jako důstojná alternativa pro řešení celých oblastí pomocí tzv. decentrálních řešení.

Řešení problémů s povolováním a provozováním. Kritizovat umí každý, ale nápadů jak problém řešit zase až tak moc není. Pokusme si představit jedno z možných řešení problematiky domovních čistíren. Výrobci již dnes mají certifikovat svoje výrobky podle harmonizované evropské normy. Tj. po zhruba roční zkoušce lze konstatovat, nakolik je čistírna funkční a jaké byly u této čistírny dosahovány hodnoty.  Na druhé straně jsou lokality, které si vyžadují na základě místních podmínek různou úroveň čištění. Pokud by tedy existovaly třídy popisující úroveň čištění, nic by nebránilo tomu, aby se v územním plánu definovalo území tak, že  pro to které konkrétní území bude rovněž definována použitelná třída. V případě povolování a instalace zařízení by pak bylo jasné, jaké třídy budou v tom příslušném území povoleny a úřad by jejich vhodnost ověřil na základě hodnot skutečně dosažených při certifikaci (normované zkoušce typu). Tím by bylo zajištěno, že s velkou pravděpodobností je čistírna schopná dosahovat deklarované výsledky, pokud bude provozována. Provozování by se pak dělo pod dohledem třetí osoby, která by ručila za provádění odborného dohledu. Je jasné, že pokud by ČOV byla funkční, bylo by vzhledem k velikosti ČOV zbytečné brát i vzorky, a tak by náklady na provozování   mohly být ještě nižší, než v současnosti. Při tom výsledný efekt by byl pravděpodobně vyšší.  Důvěra ve funkčnost by pak mohla být základem pro rozšíření decentrálních řešení čištění.

Další možností jak necentrálně řešit celé oblasti je použití nových technologií. Kombinací použití nových technologií a změn v legislativě  by se daly uspořit náklady v desítkách procent oproti klasickým centrálním řešením, případně je to i jediný způsob, jak reálně problém řešit.

Novinky mezi technologiemi. Novinkou je např.  systém DESART (tj. s odděleným zpracováním moči) nebo  čistírny s membránami, které umožňují odpadní vody znovu využít, nebo s nimi zacházet jako s dešťovými vodami, a tím pádem by odpadla splašková kanalizace (trubní vedení), která je největší položkou v rozpočtech, protože by se přebytek vyčištěných vod vypouštěl do dešťové kanalizace nebo  přímo do zásaku.

Novinky mezi výrobky. Novinkou přinášející vyšší kvalitu ve zhotovování nádrží je tzv. rotomoulding. Nádrže při tomto typu výroby nejsou svařovány, ale odlévány a zmenšuje se tak pravděpodobnost chyb lidského faktoru a tím vzniku netěsností a  úniku znečištění do podzemních vod. S výhodou lze tohoto typu nádrží použít například pro výrobu jímek, septiků vodoměrných šachet, čerpacích stanic  a také domovních čistíren.

Cílem příspěvku nebylo přesvědčovat okolí ve prospěch decetrálních řešení, ale informace o tom, že tato řešení existují a že za určitých okolností jsou přinejmenším rovnocennou variantou jak po stránce ekonomické, tak i ekologické a záleží jen na lokalitě jestli jsou variantou výhodnější, nebo ne. Dalším cílem bylo upozornění na to, že obce často otázku rozhodování o likvidaci odpadních vod  podceňují, a že vědomé rozhodnutí na základě objektivních informací jim může ušetřit problémy v budoucnu.