Etika personálních činností v procesech řízení
29.5.2007
Má-li být podnikové řízení dlouhodobě úspěšné a naše podniky konkurenceschopné v dnešním globálním světě, musí nejen nabízet kvalitu své produkce, ale musí vycházet z trvale platných etických principů, vedoucích k harmonické vyváženosti s lidmi i přírodou.
Pouze trvalým úsilím o zajištění harmonického propojení výše uvedených aspektů spolu s akcentem do oblasti celoživotního vzdělávání zaměstnanců je možné hovořit o úspěšné integraci všech dimenzí podnikových systémů řízení tak, jak je ostatně vyžadováno novelou ISO 9000:2000, stejně jako posledním inovovaným zněním modelu EFQM Business Excelence.
Veškeré podnikání i „manažování" podniků se v současnosti ponejvíce řídí nejrůznějšími právními předpisy a zákony, které upravují základní oblasti těchto činností. Vedle toho jsou v různé míře uplatňovány rovněž dobrovolné zásady a standardy odpovědného podnikatelského a manažerského chování, které jsou sice slučitelné s právními normami, avšak často jsou tyto normy dále doplňovány o aspekty a pravidla tvorby vzájemné důvěry mezi podniky a jejich partnery, mezi podniky a zaměstnanci, mezi podniky a veřejnou správou a v neposlední řadě mezi zaměstnanci uvnitř toho kterého podniku.
Každé tržní hospodářství je totiž schopno efektivně fungovat pouze na základě všeobecně platných a uznávaných morálních představ a pravidel, kterými jsou důvěra, platební morálka, respekt k zaměstnancům, zákazníkům, obchodním partnerům, dodavatelům a okolí.
S jakousi nadsázkou je velmi často a s oblibou konstatováno, že úspěšné řízení je hrou s danými pravidly. Pravidla pak (podobně jako ve sportu)vymezují počet hráčů (okolí firmy – lidské, politické, právní, ekonomické, přírodní), případně koalice hráčů, možné strategie, dobu hry, životnost firmy, apod. Většina firem se do takových, pravidly vymezených mantinelů slušného, korektního a odpovědného podnikání, vejde. Žel, i v našem podnikatelské prostředí nadále operují i takové společnosti, jejichž praktiky jsou přinejmenším diskutabilní, nastavená pravidla jsou často porušována, a to jak ve vztahu k vlastním zaměstnancům, zákazníkům, tak i k dalším zainteresovaným stranám (stakeholders).
Ze sportu je však obecně dostatečně známo, že každé porušení pravidel je nemravné, nemorální a neetické. A ne jinak by tomu mělo být i v našem podnikání a manažerských činnostech. Žel, v naší zemi s tradiční „slabostí" ke korupci je tento jev stále ještě zcela běžnou praxí. Postoje jako „čas pro etiku v podnikání ještě nenazrál", „momentálně máme jiné starosti, než starat se o etiku a morálku, nebo dokonce tvrzení „být morální a etický se nevyplácí", odrážejí dosud velmi nízkou úroveň poznání etiky s relativně nízkou mravní kulturou. Tyto skutečnosti tak významně podporují prostředí, kde nejen zmiňovaná etika v podnikání, ale etika vůbec, jsou vnímány současnými manažery jako mýtus a ne jako reálný kognitivní faktor, působící na změnu chování lidí, na kvalitu komunikace a mezilidských vztahů.
Vedení úspěšných firem si však postupně uvědomuje, že jejich podnikatelské záměry a následně i jejich úspěšná realizace jsou podstatnou měrou limitovány na jedné straně možnostmi ekonomickými, na druhé straně i limity morálního charakteru. Etika se tak stává důležitým výchozím předpokladem dlouhodobě úspěšného podnikání a přináší prospěch jak podniku samotnému, tak potažmo i celé společnosti: snižuje náklady, zefektivňuje komunikaci a s dlouhodobého hlediska přináší trvalá nehmotná aktiva s konkrétními ekonomickými efekty.
I etické chování podniku se tak postupně stává komparativní výhodou na trhu a pro trvalou úspěšnost v konkurenci ostatních je proto nezbytností systematicky integrovat etické principy do jeho strategických plánů.
Bez etiky nemůžeme získat tolik potřebnou důvěru, bez důvěry autoritu a bez autority a příslušné odpovědnosti není možné ani rozhodnout, ani úspěšně a dlouhodobě vést lidi!