V poslední době je základním deformačním prvkem razantní růst poptávky po zemědělských surovinách pro technické využití na biopaliva. Tato poptávka mimo jiné motivuje zemědělce k porušování osevních postupů, což má celou řadu rizik. Především pro krajinu a biodiverzitu. Všem hospodářům by přitom mělo být jasné, že často pragmaticky používaný dvouletý cyklus střídání obilovin a řepky vede v důsledku k jednostrannému vytěžování půdy a následné nutnosti opětovného navracení živin do půdy. V praxi to znamená vyšší než nutné náklady na hnojiva, to však ale možná není nejdůležitější. Většina používaných hnojiv nedokáže stále masivnější „těžbu“ příslušných látek prostřednictvím omezené druhové skladby hospodářských plodin plně nahradit, a výsledkem je pak snižující se kvalita půdy a razantní pokles organismů na půdě žijících. Finálním stavem je mrtvá půda, hmota, kterou kdysi označil exnáměstek ministra zemědělství Tomáš Zídek za „pouhý držák na kytky“. Kromě toho, že na takových pozemcích v zásadě nelze dosáhnout rozumný hektarový výnos, zvyšuje tato hmota rizika povodní i sucha. Taková situace dnes reálně existuje v řadě lokalitách v ČR. Je přitom všeobecně známo, nebo by alespoň mělo být, že v ČR dlouhodobě klesá produkce meziplodin všeho druhu – protože se to na první pohled nevyplatí. Jenže na druhý pohled se především nevyplatí nedodržování historických a logických osevních postupů. Navíc za situace, kdy jsou osevní postupy součástí správné zemědělské praxe, takže důsledkem může a podle všeho musí být sankce, a to krácení či úplné vracení dotací. Honba za surovinami na biopaliva bohužel mohou tento stav ještě výrazně zhoršit a především zvýšit ona zmiňovaná rizika sankcí. Bylo by vhodné mít to na paměti.

Dalším, náklady zbytečně zvyšujícím zvykem, je hluboká orba. Na místě je přitom otázka, kde se takový zvyk v ČR vůbec vzal, a jedinou možnou odpovědí je předlistopadový ideologicky prosazovaný vzor hospodaření v sovětských kolchozech. Jenže orat v někdy až několikametrové vrstvě ornice, jak tomu na řadě území bývalého SSSR bylo a je, je poněkud něco jiného, než naprosto zpřevracet půdní profil na pozemcích v české kotlině, kde je vrstva zeminy v nejlepším případě pár decimetrů. V praxi to znamená, že se na povrch obhospodařovaných polí dostává část nekvalitního půdního profilu, který tam nemá co dělat a samozřejmě zhoršuje kvalitu polí. A především, čím hlubší orba, tím větší náklady na spotřebu pohonných hmot. To možná mohlo být praktické do současné doby, kdy vyšší spotřeba nafty znamenala vyšší vratku spotřební daně v rámci takzvané zelené nafty. Pokud to ale není zemědělské veřejnosti známo, pak je třeba zcela narovinu říci, že zelená nafta, alespoň v současné podobě, nejpozději do konce letošního roku skončí. Mimo jiné proto, že Brusel považuje naše normativy a normativy obecně za nepřijatelné. Zpět ale k selskému rozumu. Zejména producenti obilovin by měli vědět, že zrovna tyto hospodářské plodiny nemají zas tak hluboké kořeny. Půdu je tak možné orat „jen“ třeba do 20 centimetrů a úplně to stačí. Pravda, řada podniků na to možná už nyní nemá ani potřebnou mechanizaci. Těžké stroje zahraničního původu teoreticky se hodící na tuzemské velké širé rodné lány a tedy zbytečně často používané ovšem půdu upěchují a zpřevrací, tedy částečně poničí, což ale jejich prodejce moc nezajímá. A nabízejí stále výkonnější, větší a těžší techniku, byť se výrobci alespoň někdy snaží rozložit váhu například prostřednictvím pásů. Česká kotlina ale prostě není ani Sovětský svaz nebo nověji Rusko, ale ani Amerika s mnohatisícihektarovými souvislými zemědělskými plochami. A nikdy nebude.

Je zřejmé, že světové (a tedy i naší) zemědělské produkci svítá díky možná až příliš nečekaně rostoucí globální poptávce po potravinách na lepší časy. Právě proto by ale bylo žádoucí nezapomenout na zmiňovaný zdravý selský rozum, neboť jedině a jeho využitím je možné uchovat tuzemský, sice nepříliš velký, ale přesto nějaký produkční potenciál pro budoucí časy.

Petr Havel