V článku Malé obce a výkon přenesené působnosti byly představeny hlavní poznatky a závěry projektu "Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím" zpracovaného experty společnosti GaREP v roce 2007 na základě zadání Ministerstva vnitra České republiky. Z celé řady oblastí, jež byly v zorném poli našeho projektu, se v následujícím textu blíže zaměříme na nesporně zajímavou a důležitou problematiku tzv. místních poplatků.

Dle § 1 uvedeného zákona o místních poplatcích mohou být obcemi v České republice v současné době vybírány (toliko) následující místní poplatky:

K tomu nutno ovšem dále upozornit, že specifickou součástí struktury obcemi ukládaných a vybíraných poplatků je tzv. poplatek za komunální odpad. Jde o poplatek, který svou podstatou velmi připomíná tzv. místní poplatek, ale vzhledem k taxativnímu výčtu druhů místních poplatků v citovaném zákoně nemůže být pod zákon o místních poplatcích zahrnut.

Tento poplatek, mohou obce od 1. 1. 2003 stanovit a vybírat dle § 17a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění předpisů pozdějších (obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jejím území). V takovém případě však obec již nemůže vybírat shora zmíněný místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů dle zákona o místních poplatcích. Je přitom plně na uvážení obce, který z těchto dvou druhů poplatků na svém území zavede.

V oblasti poplatkové tak dnes obce mohou v rámci zákonem daných limitů:

Dle ustanovení § 14 zákona o místních poplatcích totiž stanovení poplatků patří do samostatné působnosti obce. Poplatky obec zavede obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. U poplatku za užívání veřejného prostranství určí místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství.

Řízení o místních poplatcích vykonává (a to v pozici "správce daně") obecní úřad, jenž ze zákona především vykonává přenesenou působnost.

Vstup do dalších daňových procesů se děje např. na základě zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění předpisů pozdějších, kdy mohou obce obecně závaznou vyhláškou zvýšit či snížit zákonem stanovený koeficient aj. Na základě zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích obce vyměřují a vybírají některé správní poplatky.

Jedním z důležitých (negativních) poznatků projektu "Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím" je skutečnost, že v existujícím smíšeném systému územní veřejné správy v ČR dochází k nežádoucímu prolínání a překrývání samostatné a přenesené působnosti obcí. Je tomu tak nejen ve zmíněném procesu územního plánování.

Konflikt mezi výkonem samostatné působnosti a přenesené působnosti lze dobře ilustrovat právě na příkladu místních poplatků. Dle citovaného § 14 zákona o místních poplatcích patří totiž stanovení místních poplatků do samostatné působnosti obce, řízení o místních poplatcích však již vykonává obecní úřad (dle § 15) v přenesené působnosti.

Chybí jakákoliv uspokojivá odpověď na otázku, proč byla správa místních poplatků (představujících daňový příjem místních rozpočtů a ukládaných obcemi v samostatné působnosti jejich obecně závaznými vyhláškami) zákonem vyňata ze samostatné působnosti obcí. Správa místních poplatků pak působí zvláště absurdně, když stát je povinen poskytnout obcím ze státního rozpočtu příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti, tedy i na správu místních poplatků, byť jsou stanovovány samostatně obcemi, v jejich zájmu obcí a výnos v plném rozsahu je příjmem toliko obecních rozpočtů. Nemluvě již o zásadní nejasnosti, v jaké působnosti a tudíž i prostřednictvím jakého orgánu se má realizovat promíjení místních poplatků (§ 16).

Dle realizovaného šetření malé obce nepovažují veřejnou správu na úseku místních poplatků za zatěžující kompetenci.

Téměř všechny dotazované malé obce (99 %) vybírají poplatek ze psů a za "likvidaci komunálního odpadu" (92 % obcí). Jako velmi častý byl pak zjištěn poplatek za užívání veřejného prostranství (69 %). Využití ostatních místních poplatků již závisí na individuálních dispozicích konkrétní obce (poplatek ze vstupného, za provozovaný výherní hrací přístroj atp.).

Pro porovnání byla provedena analýza vykazovaných příjmů z místních poplatků obcí Jihomoravského kraje v letech 2001–2005 s využitím podkladů informačního systému Ministerstva financí ČR ARIS (tab. 1). Tento rozbor potvrdil v zásadě podíly zjištěné šetřením. Jako poměrně vysokou hodnotu lze interpretovat 36,4 % obcí vybírajících poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj. Nízký by se naopak mohl zdát podíl obcí vybírajících poplatek ze vstupného.

Místní poplatky v malých obcích většinou fakticky vybírá pověřený pracovník obce, kterým je nejčastěji účetní. U 41 % obcí se v šetření objevuje možnost platby převodem na účet. Možnosti platby formou inkasa či složenky se v souboru šetřených obcí objevovaly vskutku jen zřídka.

Hlavním reálným problémem v oblasti místních poplatků jsou obecně pro malé obce "neplatiči". Ve zkoumaných malých obcích však byla zaznamenána poměrně vysoká úspěšnost vymáhání nedoplatků (tři čtvrtiny obcí dle poskytnutých údajů získají více než 80 % nedoplatků). Vymáhání přitom v praxi probíhá nejen formou písemné (75 % obcí) či ústní (50 % obcí) výzvy nebo upomínky, ale u pětiny obcí i exekučně, zejména exekucí ze mzdy. Existuje v praxi ovšem i řada poněkud nestandardních řešení, např. možnost odpracování dlužné částky vykonáním určitých prací pro obec nebo spolupráce obce se správou sociálního zabezpečení, kdy jsou sociální dávky zadrženy obcí, dokud občan nezaplatí nedoplatek. To je ovšem přinejmenším problematické ve vztahu ke stávajícímu právnímu řádu v České republice.

O vlivu jednotlivých místních poplatků na celkový příjem z těchto poplatků vypovídají údaje v tabulce 2. Téměř dvě třetiny příjmů z místních poplatků připadá na poplatky za likvidaci komunálního odpadu, což ovšem i za ideální situace (pokud by pokrývaly reálné náklady na likvidaci předmětných odpadů) má neutrální rozpočtový dopad. Obvyklé ovšem je pokrytí z tohoto zdroje pouze části odpadových nákladů.

Jediným místním poplatkem skutečně přinášejícím obci prostředky bez recipročních nákladů jsou tak shledávány poplatky za provozovaný výherní hrací přístroj. Zanedbatelný podíl poplatků spojených s cestovním ruchem (poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek z ubytovací kapacity) je v případě Jihomoravského kraje ovlivněn nižším potenciálem pobytového cestovního ruchu (zajímavé by mohlo být srovnání např. se situací obcí např. v Královéhradeckém kraji, kam spadají Krkonoše).

Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku, jak je zřejmé z obou tabulek, vybírá zanedbatelné množství obcí (4 obce v roce 2005). Vedle objektivních podmínek (ne každá obec buduje inženýrské sítě pro výstavbu) se v případě šetření v malých obcích ukázalo, že mnozí starostové o existenci tohoto místního poplatku mají pouze velmi mlhavé povědomí. Navíc nutno dodat, že aktuální zákonná úprava tohoto místního poplatku není objektivně příliš zdařilá a mnohé formulace předmětného ustanovení § 10c zákona o místních poplatcích vyvolávají značné aplikační potíže.

K řešení praktických problémů při správě místních poplatků se obecně jeví současné právní nástroje jako dostačující. Jistý počet nevymožených nedoplatků se vyskytuje v každé oblasti, nezpůsobuje však zásadní problémy a především mu lze stěží jakkoliv legislativně zabránit.

Naopak lze doporučit zjednodušení právního režimu správy místních poplatků. Neustále novelizovaný zákon o správě daní a poplatků není pro malé obce ideálním řešením. Při vymáhání nedoplatků by bylo vhodné umožnit i méně obvyklá řešení vymáhání poplatků, např. náhradní plnění formou veřejně prospěšných prací.

Místní poplatky, jako jistá forma místních daní, mohou být z ekonomického hlediska základem diskuze o potenciálním zavedení skutečných místních daní. Jejich hlavními principy jsou volitelnost a vazba s místními náklady. Obec může prostřednictvím místních daní zpoplatnit činnost působící nároky na veřejné služby (úklid, likvidace odpadu), působit na určité činnosti regulativně (hrací automaty, vjezd do vybraných míst) či kompenzovat pozitivní efekty (šlo by říci i externality) obecní činnosti (např. zhodnocení stavebního pozemku vybudování obecní infrastruktury).

Autoři: Ing. Jan Binek, PhDr. Iva Galvasová, GaREP, spol. s r. o., JUDr. Stanislav Kadečka, Ph. D., Právnická fakulta Masarykovy univerzity

zdroj: www.denik.obce.cz