Jistě, žijeme v době, kdy si každý zvykl, že má právo nějak jednat, pokud mu to zákony dovolují a kdy se základní etická pravidla natahovala až za hranice prostosti v měřítkách slušných lidí. Návrh občanského zákoníku přichází s pojmy „dobré mravy" a „obmyslné" chování, přichází s požadavkem uplatňování cti a dobrých úmyslů.

Jsem si zcela jistá, že všichni víme, jak se máme chovat. Současně ale pokud jednou nebo dvakrát narazíme na někoho, kdo se za slušné chování a dobrý úmysl se odvděčí tak, že spláčeme nad výdělkem, pak si dáme příště dobrý pozor, abychom zase bolestně nenarazili.

Zákon v návrhu stanoví, že oprávnění lze řádně uplatnit jen při poctivém dodržování dobrých mravů a se zřetelem k zvyklostem občanského života a že jen za týchž podmínek lze také řádně splnit povinnost.

Výrazu „oprávnění" je v navrženém ustanovení užito, aby nebyly pochybnosti, že jde o subjektivní právo.

Smyslem je vyjádřit, že subjektivní práva nelze uplatňovat svévolně a nečestně a že ani povinnosti není možné řádně plnit bez úmyslu dostát poctivě a ve slušnosti tomu, co zákon nebo smlouva povinné osobě ukládá.

Zároveň se navrhuje stanovit, že nikdo nemůže získat právní výhodu, jednal-li nezákonně nebo obmyslně, protože ochranu je třeba poskytnout naopak tomu, kdo jednal v dobré víře.

 

 

Špatnými mravy nelze získat výhodu

A jsme u toho, co je to slušnost a dobré a špatné mravy v obecném slova smyslu.

Není to nic těžkého. Jestliže někdo chce získat oprávnění, které mu zákon svým ustanovením garantuje, pak musí jednat v souladu se slušností, nikoliv násilně a svévolně či nečestně. Je to o nutnosti slušného soužití mezi lidmi. Doufejme, že nikdo nezapomněl, jak se má chovat, aby neobtěžoval druhé lidi prosazováním svých práv a oprávněných zájmů.

Naučí se lidé omezovat ve prospěch druhých a chápat, že se mají chovat ohleduplně a současně mohou očekávat od druhých, že jim budou oplácet vlastní ohleduplností?

Příklad č. 1:

Příklad č. 2:

Každý má právo pořádat domácí oslavy, ale nemůže hlukem rozjařených přátel rušit své sousedy v době, kdy mají právo na odpočinek. To platí i domácích hádkách a nebo hlučných projevech dětí, které si hrají v mezibloku a ruší bydlící křikem. Jsou to časté spory: Děti si mají právo v těch prostorech hrát, bydlící zase mají právo na klid ve svém bydlišti.

Myslím si, že zjednání slušnosti mezi lidmi nebude lehký úkol, ale možná že si každý uvědomí, že sobecká zaslepenost při výkonu svých oprávnění nebude již odbyta mávnutím ruky těch, kteří nabyli dojmu, že slušností nic nezmohou.

Z druhé strany však různé zlomyslnosti, které si lidé vzájemně dopřávají mezi sebou, budou také právem kvalifikovány, pokud povedou k úmyslu porušování výkonu oprávněných zájmů.

Ale to všechno uvidíme, co přinese život.