Židovská moudrost o tom říká: „Když se dva hádají a jeden má 55 % pravdy, je to dobré a není proč se přít. Má-li  někdo 65 % pravdy, je to už trochu podezřelé.  A má-li někdo všech 100 % pravdy, nevěřte mu, je to darebák a lhář!" A co o pravdě říkají staré příběhy? Třeba toto:

Byl jednou jeden soudce, který chtěl očistit své město od dvou největších zel, prostituce a lichvy. Biřici chytili a přivedli do soudní síně tři nevěstky a jediného lichváře. „Víš, proč jsi tady?" zeptal se soudce první ženy. Ale ta spustila náramný křik. „Budu si stěžovat!" povykovala na celé kolo. „Já vedu poctivý masérský salón!" Soudce zesmutněl a řekl: „Přestaň! Tři měsíce vězení."

Potom předvolal druhou ženu. „A ty chápeš, proč jsi tady?" Žena se ihned dala do pláče. „Neurážejte mě, pane! Jsem umělkyně, hraji pánům na loutnu a zpívám!"  Soudce zesmutněl ještě více. „Mlč už! Tři měsíce vězení."

Stejně se zeptal třetí ženy.  Ta kývla a prostě řekla: „Jistě. Vždyť jsem nevěstka." V tu chvíli se soudci rozjasnila tvář.     „Povstaňme," řekl, „a uctěme slovo pravdy, jež tu zaznělo. Jen soudce ví, jak je vzácná v soudní síni, a jak je vzácný člověk, který neponíží sebe ani soudce lží. Tobě, ženo, za tu pravdu dávám milost. Můžeš jít."

Žena odešla a došlo na lichváře. I jeho se soudce zeptal, zda ví, proč je tady. Ale lichvář byl člověk bystrý. Pochopil, jak velikou cenu má pravda. Široce se usmál a pak řekl: „Ovšem. Vždyť jsem nevěstka!"

Jednou z podstatných položek umění dialogu (nebo oboru jménem  eristika, umění kultivovaného sporu) je umět odlišit měkká fakta od tvrdých. Přispívá to k dohodě a svědčí to o úrovni mluvčích. Ale je to samozřejmě těžké. Protože, jak říká filozof Bertrand  Russel, všechny trampoty pocházejí z toho, že hlupáci si bývají vším jisti, kdežto moudrý člověk je samá pochybnost.