Dotazovaná situace je typickým případem, kdy konečné daňové řešení záleží na konkrétním posouzení (na úhlu pohledu na daný problém) a na jeho obhajobě (na argumentaci, na shromážděných důkazních prostředcích atd.).

Samozřejmě lze věc odbýt odkazem na § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů a veškeré výdaje prohlásit za daňově neuznatelné výdaje na reprezentaci. Protože pravděpodobně nedochází k nepeněžnímu příjmu, který konkrétně připadá na jednotlivého zaměstnance či zákazníka, nedochází u účastníků akce k jejich nepeněžnímu příjmu (byť se možná dobře pobaví a občerství).

I když akci posoudíme jako reprezentaci, lze náklady na ni uplatnit jako náklady daňové na základě § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů – prokážeme-li, že v důsledku účasti zákazníků na akci se podařilo Vaší firmě zvýšit zisk nejméně o částku odpovídající nákladům na akci. Při tomto pohledu se však dostáváme buď do důkazní nouze, anebo do poněkud trapné situace, pokud bychom se chtěli dovolávat svědectví zákazníků, kteréže konkrétní kontrakty byly uzavřeny v důsledku účasti zákazníků na společenské akci.

O reprezentaci by se mělo jednat, kdy se pořadatel akce jejím uspořádáním představuje jako solidní obchodní partner apod. Nejedná se tedy o případ, kdy by se propagoval konkrétní výrobek či služba. Je možné, že na uváděné společenské akci se zákazníkům dostalo nejen poděkování, ale že jim byly představeny možnosti spolupráce na další období (např. nový systém slev, nové výrobky, nové trendy oboru). Potom se pochopitelně o reprezentaci nejedná, ale o daňově uznatelný náklad na reklamu. Prokázání reklamy by mělo být i v uvedeném případě prakticky možné – např. počtem rozdaných propagačních materiálů, písemnou přípravou projevu zástupců pořádající společnosti a nějakou tou fotografií za řečnickým pultem, možná i zvukovým záznamem.

Podle mého názoru by v případě obhajoby části akce coby akce reklamní nemělo nic bránit částečnému uplatnění do daňových nákladů. Otázkou je samozřejmě výše poměru, 50% uplatnění si dovolím považovat za rozumnou míru – žádný zákonný podklad pro tento poměr však neexistuje a na jeho obhajobu by nešlo zřejmě uvést nic jiného, než že od reklamní části byl očekáván stejný přínos jako od části reprezentativní (a ta navíc pravděpodobně přinesla určitý, byť nevyčíslený, zisk).

Na akci by bylo možno teoreticky nahlížet též jako na kulturní akci pro zaměstnance – potom by se jednalo o nedaňový náklad podle § 25 odst. 1 písm. h) bod 1. zákona o daních z příjmů, bez dodanění na straně zaměstnance (osvobozeno podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů). Nedomnívám se, že by tento úhel pohledu byl tím správným. Uvádím jej spíše jako hypotetickou možnost.