Evropské zemědělství dnes stojí opět na rozcestí. Konec současného rozpočtového období EU (2007-2013) se blíží mílovými kroky a v rámci debaty o příštím rozpočtu (2014-2020) se velmi vážně začíná diskutovat i o budoucí podobě společné evropské zemědělské politiky. Tato vzájemná provázanost je logická, neboť náklady na společnou zemědělskou politiku tvoří více než 40 % unijního rozpočtu. Jak už je v případě zemědělství v EU zvykem, lze očekávat debatu značně vyhrocenou, při níž se ostře střetnou názory zastánců regulace a zastánců volného trhu, odpůrců velkých výdajů do zemědělství a venkova či naopak jejich příznivců. Bojištěm bude tentokrát nejen půda Evropské komise a Rady EU, ale i pravomocemi posílený Evropské parlament.
   Bude jistě velmi důležité, s jakou vizí zemědělství jednotlivé členské státy do debaty vstoupí. Z tohoto pohledu se proto jako velmi dobře načasovaný jeví záměr českého ministerstva zemědělství analyzovat současný stav českého zemědělství a připravit na základě konzultací se širokou veřejností „Vizi českého zemědělství po roce 2010.“ Ještě před zahájením samotné diskuse o „vizi“ na půdě pracovních skupin mohli všichni zájemci během února zaslat ministerstvu odpovědi na dvě základní otázky: 1) Jaké jsou dnešní význam a role českého zemědělství a souvisejících oborů a jaké by měly být v budoucnosti? 2) Jaké jsou silné a slabé stránky českého zemědělství a jaké výzvy a překážky před ním stojí v horizontu příštích 10 let?
   Na takto široce pojaté otázky samozřejmě neexistuje jednoduchá a stručná odpověď. Přesto se pokusme o identifikaci alespoň některých problémů českého zemědělství a zmiňme některé návrhy řešení, jež se mohou stát součástí jeho budoucí vize.

Výzvy a problémy českého zemědělství
Zemědělství, stejně jako jiná hospodářská odvětví, prošlo za posledních několik desítek let rychlým vývojem a v České republice i ve zbytku Evropy došlo k jeho značné industrializaci. Tento vývoj měl jistě svoji logiku, neboť v období po druhé světové válce bylo zapotřebí co nejdříve překonat nedostatek potravin a zároveň přesunout značnou část pracovních sil ze zemědělství do nově se rozvíjejících průmyslových odvětví. Nicméně to, co včera přinášelo úspěchy, dnes způsobuje problémy.
    Česká i evropská produkce potravin je dnes závislá na fosilních palivech a nebere dostatečně v úvahu omezený rozsah přírodních zdrojů (voda, půda). V současné době přitom stojíme před velkými environmentálními a klimatickými problémy, které přímo ohrožují zdroje, na nichž je zemědělství životně závislé. A nejde jen o dopady na přírodu, velmi konkrétně se klimatické změny dotknou i ekonomiky a celé společnosti. Český zemědělský sektor by se měl v každém případě snažit maximálně posilovat odolnost krajiny proti projevům klimatických změn (zimní záplavy, letní sucha, eroze půdy atd.). Současně by měl snižovat svůj vlastní podíl na celkovém množství emisí, který představuje více než 700 kg CO2 na hlavu, a snažit se sám vytvářet tzv. propady uhlíku (carbon sinks). Nesmírně důležitá jsou z hlediska ochrany přírodních zdrojů (a tím i zajištění kvalitních potravin pro příští generace) i opatření proti ztrátě biodiversity a znečištění půdy a vod. Všechny tyto ekologické výzvy si vyžádají přechod k agroekologickým formám hospodaření. Česká Republika již v tomto směru sice učinila jistý pokrok kupředu, přesto zde zatím převládá honba za co nejlevnější produkcí potravin prostřednictvím průmyslové intenzifikace zemědělství, která se s ekologickými požadavky často dostává do přímého rozporu.
    Musíme si přitom uvědomit, že průmyslový model zemědělství je pro dnešní českou společnost (ale i pro budoucí generace) v podstatě velmi nákladný. Aniž si to lidé často uvědomují, platí nejen dotace na výrobu potravin (což není apriori špatně, pokud jsou dotovány k přírodě šetrné způsoby hospodaření), ale následně hradí i náklady spojené s negativními dopady intenzivního hospodaření na životní prostředí.
     Naše zemědělství je však nákladné nejen pro nás samotné, ale i pro farmáře v chudých rozvojových zemích (mezi které patří 80 % všech chronicky hladovějících obyvatel planety). Ti pro změnu musí často čelit konkurenci levných (a často také nekvalitních) potravin z Evropy, které vytlačují z trhu jejich vlastní produkci. Nová vize zemědělství by tedy měla mimo jiné uznat právo chudých zemí chránit se (pomocí cel) před silnou (často dotovanou) zahraniční konkurencí, která ohrožuje místní produkci. Pro drobné farmáře na Jihu, kteří tvoří 50 % populace v rozvojových zemích a dokonce 70 % populace Subsaharské Afriky, je podobná ochrana naprosto klíčová, neboť nemají přístup k půdě, osivu, úvěrům, znalostem a od svých vlád nedostávají prakticky žádnou podporu. Je proto třeba mít na paměti, že chceme-li vybudovat silný agrární trh, musíme být nejdříve schopni jej chránit (jak ostatně sama Evropa činila od 2. světové války).
     Systém není paradoxně výhodný ani pro většinu českých a evropských zemědělců. Příjmy zemědělců klesají a jsou velmi nestabilní kvůli velké kolísavosti světových cen. Obzvláště v odvětví mléčného skotu jsou dnes i ti nejproduktivnější farmáři nuceni prodávat svou produkci pod cenou výrobních nákladů. Zajištění stabilních a rentabilních cen pro zemědělce je tak další výzvou, před kterou nejen dnes české zemědělství stojí. Nedávné i současné krize na trhu přitom ukazují, že určitá míra veřejné regulace trhu bude určitě zapotřebí, např. v podobě produkčních kvót, které by korespondovaly se skutečnou spotřebou a zároveň by omezovaly marže zpracovatelů a prodejců.

Nová vize – změna hodnot, nové přístupy
Z hlediska dalšího směřování českého, evropského a vlastně i světového zemědělství bude pak důležitá především vůle po změně hodnot a pořadí priorit: přednost před konkurenceschopností za každou cenu a dobýváním nových trhů by měla dostat kvalita potravin, kvalita životního prostředí, pracovní místa a rozvoj venkova. Důraz by pak měl být především kladen na multifunkčnost (víceúčelovost) zemědělství, integritu životního prostředí, extra-teritoriální odpovědnost za aktivity ohrožující potravinovou bezpečnost jiných zemí, na subsidiaritu (produkce co nejblíže spotřebiteli, možnost demokraticky rozhodovat o způsobu hospodaření na lokální úrovni) a na spravedlivý obchod (přistupovat selektivně k míře a formě zapojení do mezinárodního obchodu a respektovat právo na selektivní přístup u obchodních partnerů).
Konkrétní kroky, ke kterým by Česká republika měla v budoucnosti přistoupit, lze pak rozdělit do dvou hlavních skupin. První z nich se týká změny modelu produkce a spotřeby:
a) učinit z přechodu na agroekologické formy hospodaření skutečnou příležitost pro zemědělce (přeorientováním rozpočtu, technickou podporou, rozvojem družstev biozemědělců, zlepšením daňového systému);
b) omezit obrovskou závislost české a evropské produkce masa a mléka na krmivu ze zámoří;
c) zajistit spravedlivý přístup k půdě;
d) zastavit podporu produkce průmyslových biopaliv a spíše snižovat potřebu dopravy celkově;
e) podporovat v oblasti spotřeby zdravé stravovací návyky (více rostlinné stravy na úkor konzumace masa a potravin s vysokým obsahem tuku);
f) podporovat výrobu a spotřebu místních, sezónních a vysoce kvalitních potravin, ke kterým mají občané vztah (stejně jako k jejich výrobcům).

Druhá skupina doporučení se týká přístupu k trhu:

a) zajistit transparentnost potravinového řetězce tak, aby spotřebitelé měli přesné informace o tom, jak jsou jejich potraviny vyráběny, odkud pocházejí, co obsahují, co je zahrnuto v jejich ceně;
b) podporovat systémy zkracující vzdálenost mezi zemědělcem a zákazníkem;
c) zlepšovat a rozvíjet nástroje stabilizující ceny zemědělských produktů;
d) bránit dotování přebytků (s výjimkou minimálních rezerv) a zejména škodlivým vývozům evropských potravinových přebytku (ať již jsou dotovány přímo či skrytě), které končí na trzích v chudých rozvojových zemích (s výjimkou humanitární pomoci);
e) chránit místní ceny zemědělské produkce před vnějšími cenovými šoky a omezit možnost spekulativních finančních operací (např. komoditních derivátů) manipulovat s mezinárodní cenou zemědělských komodit.

Do jaké míry se výše uvedené návrhy promítnou do nové vize českého zemědělství teprve uvidíme. Brzy se na Ministerstvu zemědělství pustí do práce tzv. Skupina pro strategické otázky v zemědělství, která vyhodnotí veřejné příspěvky do diskuse a připraví konkrétní návrhy. Doufáme, že Glopolis bude mít možnost se na práci této skupiny podílet a alespoň malým dílem přispět k lepší budoucnosti českého zemědělství.

Autor: Martin Kloubek
Zdroj: www.glopolis.org

Publikováno: Agris, zemědělský portál, 19.03.2010 www.agris.cz