Pekaři to mají v naší zemi velmi těžké. Na rozdíl od jiných potravinářských oborů musí po celý rok vyrábět hlavně v noci, ceny za tyto produkty jsou v porovnání s jiným jídlem velmi nízké a ještě navíc se při jejich distribuci do obchodních sítí propálí značné množství pohonných hmot. Protože pečivo ani chléb nejsou těžké, tak na rozvoz tuny pekárenských výrobků je třeba více aut než třeba na rozvoz piva. Do toho všeho jde o zboží, na které lákají své zákazníky maloobchodní sítě, takže je obtížné usilovat o vyšší ceny za tyto výrobky. A navíc je u nás na šedesát průmyslových pekáren vzájemně si konkurujících, což je situace, která umožňuje obchodníkům kohokoli nahradit kýmkoli, v cenovém vyjednávání jsou tak pekaři ve vydíratelné pozici. Výsledkem je stav, kdy se prakticky všechny tuzemské pekárny dlouhodobě, i v současné době, potýkají se značnými ekonomickými problémy a hledají všechny cesty, jak uspořit náklady. I to je příčinou stavu, kdy „chléb už není to, co býval“, jak se občas píše v médiích. Jedinou cestou k tomu, jak tento trend zastavit, je přitom nějaké rozumné zvýšení pekárenských cen. I protože právě chléb či rohlíky patří mezi potraviny, které jsou často nakupovány ve zbytečně velkém množství a často také končí v popelnicích. O zvýšení cen pekárenských výrobků se v České republice diskutuje ovšem jen v době, kdy u nás nebo ve světě roste cena obilí.

   To je poněkud zúžený pohled, zdaleka nevystihující veškeré důvody pro možné cenové úpravy. Ceny zemědělských surovin se navíc do spotřebitelských cen pečiva a chleba promítají jen necelými dvaceti procenty, takže třeba dvojnásobné zdražení obilí by znamenalo zdražit chleba o deset procent, tedy asi o dvě koruny. To jistě každý unese, navíc taková situace ani při růstu cen ještě nenastala a zřejmě nenastane.

   Podstatné je však něco jiného – pokud si nedokážou prodejem svých výrobků tuzemští pekaři vydělat minimálně na to, aby mohli dále investovat do moderních technologií a zvyšovat kvalitu své produkce (po které navíc spotřebitelé stále více volají), skončí to s tímto oborem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku špatně. To by ovšem byla velká škoda, protože právě tuzemské pekárenství dokáže produkovat výrobky, které se nedělají téměř nikde na světě. Bylo by proto žádoucí tuto identitu zachovat bez ohledu na to, jak se kde a kdy zrovna podaří sklizeň.

    Ceny zemědělských surovin se do spotřebitelských cen pečiva a chleba promítají jen necelými dvaceti procenty. Takže třeba dvojnásobné zdražení obilí by znamenalo zdražit chleba o dvě koruny.