Většina laické veřejnosti nemá nejmenší tušení, v jak kontaminovaném prostředí v civilizovaném světě vůbec žije. Veškeré surovinové zdroje pro potraviny přitom pocházejí právě z tohoto prostředí a v silách žádného ze zemědělců není tomu zabránit. Není proto zcela stategické veřejně hájit čistotu zemědělské produkce, i té naší.

Za stávající situace by proto bylo docela žádoucí, pokud by se dioxinové a jakékoli jiné kauzy příliš populisticky nepitvaly, neboť nikdo, bez jakéhokoli vlastního zavinění, nemůže s jistotou říci, že ve svém produktu bude mít ve všech položkách vždy pouze a jenom podlimitní množství nežádoucích látek. Systémy kontrol, jejich výsledky a možné důsledky pro lidský organismum by pak měly být zejména předmětem odborných diskusí a vědeckého bádání. Zároveň by bylo do různých marketingových projektů týkající se konzumace potravin třeba zabudovat myšlenku, že složení potravin nemá na zdraví lidí zdaleka takový vliv, jaký se mu přisuzuje. Lze totiž konzumovat sebezdravější potraviny, ale při nedostatku pohybu, civilizačním stresu či díky genetickým (in)dispozicím stejně není možné rizika celé řady chorob odvrátit. Přesto se většina zdravotních problémů svádí na potraviny a suroviny, z nichž se vyrábějí. Díky tomu se laická veřejnost děsí Éček, mezi která ale patří mimo jiné sůl, tedy ingredience, o níž se již Jan Werich v pohádce přesvědčil, že bez ní není prakticky žádnou potravinu konzumovat. Laická veřejnost se děsí neškodných půdních bakterií, bakterií žijících v lidském trávicím traktu, listerií poletujících vzduchem a v poslední době nepatrných koncentrací dioxinů v krmných směsích pro hospodářská zvířata na hranici detekovatelnosti moderní laboratorní technikou. To vše poškozuje především zemědělce a výrobce potravin. Spotřebitel je totiž na základě potravinářských kauz snáze manipulovatelný k tomu, aby nějakou část potravin dočasně, nebo dokonce trvale vynechal ve svém jídelníčku. Situace, kdy se náhodně zjistí v čemkoli cokoli, tak může ohrozit jakýkoli zemědělský a potravinářský obor. Bylo by vhodné si to uvědomit.

Neškodí proto pár řádků osvěty i pro samotné zemědělce. Třeba právě o dioxinech, které rozhodně nejsou pro náš organismus neznámými látkami. Vzhledem k tomu, že dioxiny vznikají jako vedlejší produkt nedokonalého spalování, jsou ve stopovém množství přítomny ve vzduchu, který celý život dýcháme. Ještě o něco vyšším množstvím dioxinů zatěžují svůj organismus kuřáci, neboť tyto látky jsou přítomny v cigaretovém kouři. Vznikají ale také při je grilování, posezení u táboráku, a samozřejmě také při každém požáru, sopečné činnosti a spalování odpadů. Ačkoli dioxiny ve vzduchu jsou realitou a ačkoli jde často o velmi toxické látky, jsou pro lidský organismus mnohem nebezpečnější jiné látky, které stejně jako dioxiny vzduch obsahuje. Na lidský organismus má například mnohem větší vliv takzvaný polétavý prach a polyaromatické uhlovodíky, které také vznikají při spalování látek všeho druhu, například pneumatik. A stejně jako dioxiny mají karcinogenní účinek. Dioxin není pouze jeden. Tímto termínem se označuje celá skupina látek, do nichž spadá 75 polychlorovaných dibenzo–p–dioxinů a 135 dibenzofuranů (PCDFs) s velice rozdílnou toxicitou pro živé organismy. Jejich společnou vlastností je nízká rozpustnost ve vodě a naopak vysoká rozpustnost v organických rozpouštědlech, schopnost bio-akumulace (ukládání v tukové složce organismů) a dále značná chemická stálost v prostředí. Dioxiny, na rozdíl od polychlorovaných bifenylů (PCB) nebyly nikdy vyráběny (s výjimkou pro vědecké účely) a jsou tak nežádoucím vedlejším produktem výroby některých herbicidů, PCB aj. Jejich přítomnost ve stopových množstvích lze však prokázat v mnoha složkách životního prostředí (vzduch, půda, živé organismy) na celém světě. Kromě spalování se dostávají dioxiny do prostředí prostřednictvím metalurgické výroby, jako emise cementárenských pecí či tepelných elektráren, výrobou pesticidů a chlorovaných chemických látek, výrobou PVC, bělením celulózy chlorem, automobilovou dopravou či spalováním zvláště hnědého uhlí v domácnostech. Navíc se všechny chlorované látky při likvidaci spalováním částečně přeměňují na dioxiny. Dioxiny jsou sice na jedné straně označovány za nejtoxičtější látky uvolňované lidskou činností do životního prostředí, na druhé straně však není popsán případ smrtelné otravy člověka.

Pokud je člověk krátkodobě vystaven vysokým dávkám dioxinů, vyvolávají tyto látky kožní změny jako chlorakne, tmavé skvrny na kůži a poškození jater. Mediálně známý je v této souvislosti údajný pokus o otravu ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka a jeho zohyzděná tvář. Mohly za to údajně dioxiny. Nicméně – nezemřel. Tuto situaci je vhodné dát do souvislosti se 78násobným překročením limitů dioxinů v německých krmivech, což byla zatím nejvyšší míra překročení, která se v médiích objevila. Podle Světové zdravotnické organizace WHO je přitom pro dioxiny akceptovatelná denní dávka ze všech zdrojů jeden až čtyři pikogramy na kilogram tělesné váhy člověka. To znamená, že pro člověka vážícího 70 kilogramů činí akceptovatelná dávka 70 až 280 pikogramů dioxinů na den. Standardně přitom člověk přijímá asi 120 až 180 pikogramů dioxinů převážně z potravy, v závislosti na skladbě jídelníčku, přičemž například na drůbež připadá asi 12 až 20 pikogramů na den. Při dosud největším skandálu s dioxiny s dioxinem kontaminovanými vejcemi (Belgie 1999) obsahovalo ale jedno vejce 5 000 pikogramů PCDD a PCDF. A k otravě prezidenta Juščenka bylo údajně použito tolik dioxinů, jakoby naráz snědl asi 200 milionů takto špatných vajec.