Hospodaříme na 3000 ha z.p. od 330 do 550 m n.m. Jsme s 1100 holštýnských krav poměrně významným producentem mléka, produkujeme cca 550 t vepřového a 330 t drůbežího masa ročně.

Stavíme bez ohledu na piruetu Mze kolem dotací bioplynovou stanici. Středisko mechanizace se zabývá kromě zajištění provozu vlastních technologií službami, výrobou, servisem a nyní i prodejem zemědělské techniky.

 

Zůstali jsme družstvem, i když jsme měli připravenu variantu přechodu na akciovou společnost. Rozhodující není forma podnikání, ale kvalita pracovníků a jejich řízení.

 

Zmodernizovali jsme cíle podniku, protože si uvědomujeme, že v dnešní době nestačí hospodařit nebo vyrábět, ale každý produkt je třeba umět dobře prodat. Na druhé straně zůstáváme konzervativní, žijeme na venkově, navazujeme na historii  (ať už byla jakákoliv, nikdo ji zpět nevezme), máme odpovědnost nejen k přírodě a krajině, ale i  vůči našim sousedům a spoluobčanům, s nimiž chceme dobře vycházet .

 

V loňském roce jsme koupili v konkursním řízení řeznictví s malým masným závodem – jatky. Tento podnik jsme dobře znali, protože jsme byli po roce 1990 u startu masné výroby ve Sloupnici a pak i růstu majitele, v roce 2004 jsme mu pomáhali vystavět nová jatka, vyhovující předpisům EU. Majitel však neustál růst firmy, po vyhlášení insolvence a zhruba ročním konkursním řízení došlo v červnu 2010 na dražbu, a tak jsme se stali potravináři. Rozhodli jsme pro koupi zejména z těchto důvodů:

 

1.       Jde o nejnovější jatka v kraji, která máme v těsném sousedství (pod nosem)

2.       Jako největší dodavatel jsme v konkursu také nejvíc ztratili

3.       Byla to výzva. Dostali jsme příležitost pokusit se o finalizaci výroby a zvýšení podílu na přidané hodnotě, namísto stížností na obchodní řetězce

4.       Předpokládali jsme, že dokážeme využít synergií s mateřskou firmou a vlastní jatečná zvířata se mohou stát rozhodující výhodou

 

Pokud bych měl vyhodnotit roční zkušenost, s trochou nadsázky říkám, že je to zcela jiný druh zábavy. Přece jen prodat 1000 tun řepky je něco jiného, než (obrazně) bojovat o každou prodanou jitrnici. Máme stále rezervy v marketingu a podpoře prodeje. Neřeknu nic nového – mít kvalitní výrobek je samozřejmost, ale zdaleka to nestačí.

 

Máme štěstí, že jsme našli schopného, pracovitého a vysoce kvalifikovaného vedoucího řeznictví.

Potýkáme se s  problémy rostoucí firmy, protože jsme začínali prakticky od nuly. Prvním úkolem bylo získat schválení provozu od SVS, s tím jak rostou naše prodeje, řešíme soulad mezi odbytem, nedostatkem kvalitních zaměstnanců, a dnes už opravdu i nedostatkem zvířat. Na vlastní kůži tak pociťujeme strukturální změny v zemědělství tak, jak je prezentovali minulý týden ministr zemědělství s prezidentem AK na ČT24, protože naše vlastní zvířata už zdaleka nestačí.

 

Na druhé straně zjišťujeme, kolik nás stojí chlouba státu, péče o bezpečnost potravin, protože veterinární dohled platí zpracovatel. A pokud víme, jaké množství nákladných požadavků jsme nuceni splnit, nelze se divit, že s určitou obezřetností sledujeme snahy o zjednodušení pravidel malých nebo domácích porážek.

 

Stejně jako u likvidace kafilerních odpadů, které by na druhé straně mohly být, alespoň částečně a samozřejmě po patřičné úpravě, komponentou krmných směsí. Namísto toho je evropský chov skotu odkázán na GMO sóju z Brazílie.

 

Naše oblast východních Čech je v oblasti zpracování masa vysoce konkurenční.

Víme, že nikdy nebudeme nejlevnější, protože sázíme na kvalitu, čerstvost, garanci původu zvířat a poctivost. Heslo nejlevnější a nejkvalitnější potraviny chápeme jako protimluv.

 

V našem pojetí představujeme uzavřený řetězec od stáje až po prodejní pult, chcete-li, od vidlí po vidličku. V nejkratším případě maso nacestuje od stáje do prodejny 3 km. U nás si každý může, samozřejmě v rámci veterinárních předpisů, prohlédnout stáje, zvířata i provozy.

 

Je dobře, že se stále větší část společnosti začíná zajímat o to, co jí. Kromě nezpochybnitelného vlivu na kvalitu stravování má význam i podpora místních producentů a výrobců, s dopadem na zaměstnanost v regionu.

Jaký smysl má vyrobit potravinářský výrobek, který se dostane zpátky zpátky na původní místo až potom co ujede 500 km mezi různými velkosklady? Při pobytu na farmě  Manydown Company poblíž Basingstoke v Anglii jsem už před šesti lety viděl, jak  lze klást důraz na význam regionálních potravin a využít jejich foodmiles, kde zákazníkovi ukáží vzdálenost, kterou urazí hovězí z Jižní Ameriky, nebo skopové z Nového Zélandu.

 

Obchodní řetězce jsou pro nás soupeř zcela mimo náš záběr, i když jejich vliv je samozřejmě silný a my ho stejně tak vnímáme.

Dalšími konkurenty jsou pro nás blízký masokombinát, kolegové zemědělci – firmy s podobným zaměřením a přesahem a množství menších výrobců bez porážky, z nichž někteří nakupují maso u regionálních porážek, někteří nakupují, co je levné.

 

Naším cílem jsou ale čerstvé a kvalitní potraviny z vlastních nebo místních chovů na regionálním trhu.

 

V současné době provozujeme čtyři podnikové prodejny, tři ve vlastní režii v okolních městech – Ústí nad Orlicí, České Třebové a v Litomyšli.

 

Samostatně bych se chtěl zastavit u spolupráce s obchodním družstvem KONZUM Ustí nad Orlicí, členem skupiny COOP.

Naše spolupráce začala před rokem, krátce po zahájení našeho podnikání v potravinářství, když se spojil náš zájem provozovat prodejnu v místním nákupním středisku a záměr KONZUMu přestavět klasické nákupní středisko z 80-tých let na nový koncept vesnického supermarketu. Po řadě jednání jsme dospěli k řešení, které během listopadu 2010 vedlo k vytvoření unikátního moderního prodejního prostoru s více jak 4000 položkami, kde provozujeme značkovou – podnikovou prodejnu výsekového masa, a naše výrobky prodává KONZUM v rámci své prodejní plochy.

 

Naše spolupráce se však neomezuje jen na tuto prodejnu.

Sice o něco pomaleji, ale věřím, že o to stabilněji, se rozjíždí dodávky do jednotlivých z více než sta prodejen, stejně jako první položky na centrální sklad KONZUM.

 

Pro letošní podzim připravujeme společný projekt na prodej brambor, ať už jako klasické dodávky, objednané na uskladnění, nebo v rámci tzv. „Farmářských dnů v Konzumu“.

 

Velice sympatický, a proto jsme se také do něj přihlásili hned na jeho počátku, nám je projekt „Jsme tu doma“, který KONZUM zahájil na podporu prodeje lokálních výrobků. Tato obchodní značka umožňuje místním výrobcům prodávat svoje výrobky v síti prodejen KONZUM UO. Součástí projektu je i pravidelné hodnocení výrobků, které pak mají právo využívat certifikátu „Jsme tu doma“

 

Nejsem schopen posoudit do jaké míry je taková spolupráce mezi družstvy běžná, nebo spíše výjimkou.

 

Certifikát „Jsme tu doma“ je tak trochu obdobou soutěží Regionální potravina a MLS Pardubického kraje, jejichž dvou ročníků jsme se úspěšně účastnili. Podle našeho názoru je velká škoda, že se tyto soutěže zatím nepodařilo sjednotit, protože spotřebitel je pak zmaten množstvím různých certifikátů, soutěží.

Na druhé straně si velmi vážíme úsilí pořadatelů soutěží, protože je důležitým stavebním kamenem rozvoje uplatnění regionálních potravin.

 

V této souvislosti však registrujeme, že současného módního boomu Farmářských trhů se už někde zmocnili překupníci, kteří s původní myšlenkou prodeje vlastních produktů nemají nic společného a prodávají výrobky nakoupené třeba i v nadnárodním řetězci. Může se stát, že poptávka bude naplněna a může tak být brzy farmářsky „přetrženo“.

 

Naše výrobky odebírají kromě našich prodejen a KONZUM i další zpracovatelé bez porážky, školy, restaurace, jídelny.

 

Mohu jen potvrdit již zveřejněnou skutečnost např. u drůbeže, že ani u českého výrobce není jistota, že se zpracovává české maso. Nejsme schopni konkurovat dovozovým vepřovým půlkám, které někteří „regionální“ výrobci kupují o 20% levněji než naše maso.

Na tomto místě se musíme připojit k tomu, abychom stejně jako ostatní sousední země ochránili náš trh lépe před dovozy nekvalitních potravin.

 

Setkali jsme se také s tím, že mezi certifikovanými výrobky jednoho ocenění (nebyla to regionální potravina) byl výrobek, který byl vyroben u jiného výrobce z neprověřených surovin a měl pouze obal, tvářící se regionálně.

 

Stejně tak u školních jídelen, kde by měl být prvořadý zájem o kvalitní potraviny, často prohráváme s levnějšími zahraničními zamraženými surovinami.

 

 

Věříme stále tomu, že naše rozhodnutí pustit se do oboru potravinářství, bylo správné. Po roce se zatím nemůžeme kochat pohledem na výkaz zisků, ale dává nám to smysl a předpoklad do budoucnosti.

 

Rád bych se ale také připojil k diskusi o tom co je aktuální – budoucnosti evropské SZP a podpoře státu. Tím nemyslím volání po dalších dotacích, ale vytvoření podmínek pro podnikání a jejich srovnatelnost s ostatními zeměmi EU. Přímé platby z Bruselu mohou být stejné a spravedlivé, ale často nepřiznaná podpora zemědělství a potravinářství z národních zdrojů bohatších zemí nás dostává na vedlejší kolej.

 

Zaměstnáváme 175 pracovníků, platíme daně, udržujeme krajinu lépe, než chtějí směrnice, chceme být konkurenceschopní.

Nemám rád a nejsem příznivcem Mistrovství světa v brečení, jak postoj zemědělců nazval Václav Cílek, kterého si jinak vážím, protože jak například chceme přilákat mladé lidi k zemědělství?

 

Pamatuju si ale slova paní profesorky Bečvářové, že jsou země chytré, které vědí, proč podporují zemědělství a pak ty ostatní. Přičemž my nepatříme mezi ty chytré. Doložila na grafech podle jednotlivých komodit, jak světová produkce až na výjimky roste, evropská stagnuje, v nových zemích EU klesá a v ČR klesá strmě.

 

Jsem si vědom, že k tomu aby zemědělství bylo považováno za strategické odvětví, stejně jako např. energetika, by musel zřejmě nastat nedostatek potravin.

Jednostranná orientace politiky ČR pouze na čerpání dotací z EU, místo podpory konkurenceschopnosti a efektivnosti, vede k tomu, co dnes sledujeme – vývozu surovin a dovozu výrobků s vysokou přidanou hodnotou.

I ve zmíněné debatě s Václavem Cílkem padala slova o dlouhodobé neexistenci strategie, koncepce, dlouhodobější vize.

 

Jako poslední příklad tohoto stavu bych zmínil podporu výstavby bioplynových stanic.

Opravdu nejsem schopný pochopit, že když máme schválený národní akční program, po odkladu konečně vyhlásíme kolo příjmu žádostí o dotace, před tím ještě narychlo změníme podmínky a měsíc po ukončení příjmu žádostí zjistíme, že jsou nějaké „související koncepty na poli agro – potravinářské produkce“ a vlastně na to stejně nejsou peníze. Podniky, které dva roky připravují projekt, odkládají harmonogram, vynaloží spoustu energie a peněz, aby vyhověly pravidlům státu a nakonec zjistí, že úplně zbytečně, budou těžko věřit tomu, že zde nějaká koncepce existuje, levá státní ruka ví co dělá pravá, a že svým politikům lze bezezbytku důvěřovat.

 

Rád bych se tedy připojil k přání, abychom se opravdu strategie, koncepce, nebo alespoň dlouhodobé myšlenky dočkali a mohli si tak říci, že vláda a úředníci placení z našich daní si své peníze zaslouží.