Konečnou snahou zelené ekonomiky je, aby ekonomika rostla, ale zátěž prostředí se snižovala. To vyžaduje investice, které se dotknou firem i celé společnosti.
Velké společnosti i menší podnikatelské subjekty začínají přehodnocovat svou výrobní politiku – berou v úvahu dopady svého působení na okolní prostředí. Obecně se tyto společnosti označují jako “green companies” a jsou považovány za významného a neopominutelného spoluhybatele směřování k udržitelnému rozvoji. Kromě firem přistupuje k udržitelnému rozvoji celá společnost. Výsledky implementace tohoto konceptu se však jeví prozatím jako sporné; oproti relativně úspěšným aktivitám národních vlád a firem je změna chování lidí méně zřetelná.
Na vzorcích lidské spotřeby závisí vzorce výroby – spotřeba obyvatel je parametr, který výrazně ovlivňuje chod národní, ale i globální ekonomiky. Vysoká spotřeba obyvatel sice pozitivně podporuje ekonomiku, nicméně dochází k nadměrnému poškozování prostředí – nadměrné čerpání přírodních zdrojů, poškozování ekosystémů produkcí škodlivých látek (z odpadů, agresivních detergentů, nadužívaných léčiv), ničení přírodních stanovišť.
Konečnou snahou je, aby ekonomika rostla, ale zátěž prostředí se snižovala (aby došlo k tzv. decouplingu). To však vyžaduje investice, které se dotknou firem i celé společnosti. Investice do moderních technologií i technologických postupů mohou zvýšit náklady na produkci výrobku nebo služby, která se promítne do konečné ceny výrobku pro spotřebitele. Cena může i zůstat stejně vysoká, ale firma kompenzuje svou investici do ochrany životního prostředí jiným způsobem.
Pro plnění cílů udržitelného rozvoje je zásadní změna vnímání společnosti. V nejrozvinutějších zemích, jako jsou Švýcarsko, Rakousko, Holandsko, skandinávské země, Kanada, Německo atd. je sice zájem obyvatel o životní prostředí vysoký a ochota investic do něj tomu odpovídá (např. ve Švýcarsku řada obyvatel volí možnost nákupu dražší elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů), nicméně tyto státy stale výrazně překračují možnosti, které Země poskytuje. V řadě z nich např. patří ekologická stopa – souhrnný ukazatel zátěže planety – ke světově nejvyšším (viz. tabulka). Je zde však patrný posun ve vnímání životního prostředí lidmi deklarovaný “ochotou platit” za menší zátěž prostředí, ve kterém žijí. Tato ochota k placení ale stále ještě nejde za velmi vysoký životní standard. Investice do životního prostředí se tak na ekologické stopě takových zemí projevují jen málo.
Tab. Ekologická stopa (ES) vybraných zemí, 2007-2009 (WWF, 2010)
Stát
|
ES (v globálních hektarech, gha)
|
Indie
|
0,9
|
Svět – průměr na osobu
|
2,7
|
Švýcarsko
|
5,0
|
Rakousko
|
5,3
|
Norsko
|
5,6
|
Česká republika
|
5,8
|
Švédsko
|
5,9
|
Holandsko
|
6,2
|
USA
|
7,9
|
Dánsko
|
8,3
|
ES vyjadřuje míru souladu mezi dostupnou biologickou kapacitou prostředí a lidskými nároky na tuto biokapacitu. Pokud ES převyšuje dostupnou biokapacitu, nalézá se země v ekologickém dluhu. V případě vyšší biokapacity ve srovnání se stopu má naopak stát ekologický přebytek. Průměrná globální biokapacita je okolo 1,8 gha. Z mezinárodního srovnání vyplývá, že ČR je zemí se 14. nejvyšší ES na světě. ES ČR dlouhodobě roste, v roce 2007 to bylo 5,85 gha/obyvatele. Dostupná biokapacita je ale pouze 2,67 gha/obyvatele (a dlouhodobě se ještě mírně snižuje), “ekologický dluh” ČR tedy dosahuje – 3,18 gha/obyvatele. Celkový ekologický deficit se tak za posledních 15 let téměř zdvojnásobil.
V ČR se podle průzkumů od počátku 90. let zájem obyvatel o životní prostředí neustále snižuje, jejich ochota investovat do životního prostředí není velká a stále převažují různé formy represivních nástrojů zajišťujících ochranu prostředí nad nástroji dobrovolnými. Na rozdíl od nízkého zájmu o environmentální otázky je ekologická stopa České republiky vysoká. Přesahuje hodnoty okolních států i možnosti našeho území. Na rozdíl od zemí, jakými jsou Německo, USA nebo Velká Británie, zde také existuje relativně málo iniciativ nazývaných “green communities”, tj. společenství, která prosazují a v praxi realizují udržitelné způsoby svého rozvoje.
Summit Země 2012, s názvem Rio+20, má jako hlavní téma zelenou ekonomiku. V návrhu klíčového dokumentu
“The Future We Want” je zelená ekonomika považována za prostředek naplnění konceptu udržitelného rozvoje. Zelená ekonomika se přizpůsobuje environmentálním podmínkám zemí, bere v úvahu omezenou kapacitu přírodních zdrojů a je založena na inovativních ekonomických přístupech směřujících k růstu lidské kvality života při zachování harmonie takové ekonomiky s životním prostředím. Nadcházející Summit deklaruje mj. nutnost změny vzorců spotřeby a výroby.
Globální změna lidských hodnot a přístupů napříč celou společností je dlouhodobým procesem. Lidé neochotně přijímají úsporná opatření a následné snížení svého osobního blahobytu. Zavádění zelené ekonomiky, která by měla mj. podpořit výzkum v oblasti nových, úspornějších technologií i jejich zavádění v hospodářství, bude jednou z takových odpovědí.
Odpady, 2012, č. 2, s. 26-27