AUTOMOBIL
02/01/13
AUTOMOBIL
NÁJEM DOPRAVNÍCH PROSTŘEDKŮ
Je jednou ze služeb, u nichž se stanoví místo plnění pro účely zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,, zákon o DPH“), komplikovaným způsobem. Při stanovení místa plnění je třeba přihlížet k tomu, zda se jedná o krátkodobý či dlouhodobý nájem, a také k tomu, kdo je nájemcem dopravního prostředku. V návaznosti na to se potom uplatní příslušný daňový režim. Na praktických příkladech je vysvětlen postup při uplatnění daně, a to jak ze strany nájemce, tak i pronajímatele, a to zejména v případě, že se jedná o přeshraniční služby.
Dopravním prostředkem se pro účely DPH rozumí podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona o DPH vozidlo nebo jiný prostředek anebo zařízení, určené k přepravě osob nebo zboží z jednoho místa na jiné a obvykle užívané k uskutečnění přepravní služby. Prakticky to znamená, že dopravním prostředkem jsou jak motorová vozidla, lodě a letadla, tak i železniční vagóny, automobilové přívěsy a návěsy, vozidla zvlášť konstruovaná pro přepravu nemocných nebo zraněných osob, zemědělské traktory a jiná zemědělská vozidla a vozíky pro invalidy, jak vyplývá z čl. 38 Nařízení Rady č. 282/2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.
Krátkodobým nájmem dopravního prostředku se podle § 10d odst. 2 zákona o DPH rozumí nepřetržité držení nebo užívání dopravního prostředku po dobu nepřesahující 30 dní a u lodí nepřesahující 90 dní. Toto vymezení odpovídá čl. 56 odst. 2 Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Podle právního názoru Ministerstva financí jsou pro posouzení, zda jde o krátkodobý nebo dlouhodobý nájem, určující dohodnuté smluvní podmínky vždy pro konkrétní dopravní prostředek. Nastanou-li podle výkladu Ministerstva financí v průběhu krátkodobého nájmu nové skutečnosti, v jejichž důsledku dojde k prodloužení nájmu stejného dopravního prostředku nad lhůtu 30 dnů, popř. 90 dnů, je pronajímatel povinen místo zdanění překlasifikovat. Tato povinnost nevznikne pouze v případě, že nové skutečnosti nastaly nezávisle na vůli obou zúčastněných stran, tj. pronajímatele nebo nájemce.
DLOUHODOBÝ NÁJEM
dopravního prostředku není v zákoně o DPH výslovně definován, ale prakticky se jedná o nájem dopravního prostředku, který nesplňuje definici krátkodobého nájmu, tj. obecně se jedná o nájem na dobu delší než 30 dní, v případě lodí na dobu delší než 90 dní.
dopravního prostředku není v zákoně o DPH výslovně definován, ale prakticky se jedná o nájem dopravního prostředku, který nesplňuje definici krátkodobého nájmu, tj. obecně se jedná o nájem na dobu delší než 30 dní, v případě lodí na dobu delší než 90 dní.
Pro určení místa plnění
při poskytnutí služby, a to i nájmu dopravního prostředku, je klíčové, zda se jedná o nájem pro osobu povinnou k dani či pro osobu nepovinnou k dani. Osobou povinnou k dani se přitom podle § 5 odst. 1 zákona o DPH obecně rozumí fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, případně také skupina vymezená v § 5a zákona o DPH. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Ve vazbě na to se podle § 9 odst. 3 zákona o DPH tato osoba povinná k dani považuje pro účely stanovení místa plnění za osobu povinnou k dani ve vztahu ke všem službám, které jí jsou poskytnuty, i když jsou poskytnuty pro činnost, která není předmětem daně, a dále také osoba identifikovaná k dani nebo která je osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. Při poskytnutí služby osobě povinné k dani je podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místem plnění místo, kde má tato osoba sídlo nebo místo podnikání.
Pokud je služba poskytnuta provozovně osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo nebo místo podnikání, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Při poskytnutí služby osobě nepovinné k dani je podle § 9 odst. 2 zákona o DPH místem plnění místo, kde má osoba poskytující službu sídlo nebo místo podnikání. Pokud je služba poskytnuta prostřednictvím provozovny osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo nebo místo podnikání, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Osobou nepovinnou k dani je prakticky každá osoba, která není osobou povinnou k dani, tj. např. fyzická či právnická osoba, ať již z tuzemska či z jiného členského státu nebo třetí země, která neprovádí žádnou ekonomickou činnost a nemá ani registraci k DPH v některém z členských států.
Postup při určení místa plnění podle § 9 zákona o DPH se uplatní v případě dlouhodobého nájmu dopravního prostředku. Je-li nájemce osobou povinnou k dani, přenáší se tedy místo plnění na stranu nájemce. Je-li nájemce osobou povinnou k dani z jiného členského státu, znamená to prakticky uplatnění principu reverse-charge, a je-li nájemce osobou povinnou k dani ze třetí země, fakturace nájmu je bez daně, s výjimkou případů uvedených v § 10j zákona o DPH, jak je vysvětleno v dalším textu. Jeli nájemce osobou nepovinnou k dani, místo plnění se určí podle sídla pronajímatele, opět s výjimkou případů uvedených v § 10j zákona o DPH.
při poskytnutí služby, a to i nájmu dopravního prostředku, je klíčové, zda se jedná o nájem pro osobu povinnou k dani či pro osobu nepovinnou k dani. Osobou povinnou k dani se přitom podle § 5 odst. 1 zákona o DPH obecně rozumí fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, případně také skupina vymezená v § 5a zákona o DPH. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Ve vazbě na to se podle § 9 odst. 3 zákona o DPH tato osoba povinná k dani považuje pro účely stanovení místa plnění za osobu povinnou k dani ve vztahu ke všem službám, které jí jsou poskytnuty, i když jsou poskytnuty pro činnost, která není předmětem daně, a dále také osoba identifikovaná k dani nebo která je osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. Při poskytnutí služby osobě povinné k dani je podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místem plnění místo, kde má tato osoba sídlo nebo místo podnikání.
Pokud je služba poskytnuta provozovně osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo nebo místo podnikání, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Při poskytnutí služby osobě nepovinné k dani je podle § 9 odst. 2 zákona o DPH místem plnění místo, kde má osoba poskytující službu sídlo nebo místo podnikání. Pokud je služba poskytnuta prostřednictvím provozovny osoby povinné k dani, nacházející se v jiném místě, než kde je její sídlo nebo místo podnikání, je místem plnění místo, kde je tato provozovna umístěna. Osobou nepovinnou k dani je prakticky každá osoba, která není osobou povinnou k dani, tj. např. fyzická či právnická osoba, ať již z tuzemska či z jiného členského státu nebo třetí země, která neprovádí žádnou ekonomickou činnost a nemá ani registraci k DPH v některém z členských států.
Postup při určení místa plnění podle § 9 zákona o DPH se uplatní v případě dlouhodobého nájmu dopravního prostředku. Je-li nájemce osobou povinnou k dani, přenáší se tedy místo plnění na stranu nájemce. Je-li nájemce osobou povinnou k dani z jiného členského státu, znamená to prakticky uplatnění principu reverse-charge, a je-li nájemce osobou povinnou k dani ze třetí země, fakturace nájmu je bez daně, s výjimkou případů uvedených v § 10j zákona o DPH, jak je vysvětleno v dalším textu. Jeli nájemce osobou nepovinnou k dani, místo plnění se určí podle sídla pronajímatele, opět s výjimkou případů uvedených v § 10j zákona o DPH.
U krátkodobého nájmu dopravního prostředku se při určení místa plnění nepostupuje podle § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o DPH, ale podle § 10d zákona o DPH, případně podle § 10j zákona o DPH, jak je vysvětleno v dalším textu. Místem plnění při poskytnutí krátkodobého nájmu dopravního prostředku je podle § 10d zákona o DPH místo, kde je dopravní prostředek skutečně předán zákazníkovi do držení nebo užívání.
Podle výkladu Ministerstva financí se za místo skutečného předání dopravního prostředku zákazníkovi do držení nebo užívání považuje místo, kde je daný dopravní prostředek fyzicky k převzetí zákazníkem. Za místo skutečného předání se tedy nemůže považovat místo, kde dojde například pouze k podpisu smlouvy nebo převzetí klíčů. Ve stanovených případech se při stanovení místa plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku, ať již dlouhodobého nebo krátkodobého podle §10j zákona o DPH přihlíží ke skutečnému užití nebo spotřebě tohoto nájmu. Je-li obecně podle § 9 nebo § 10d zákona o DPH místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku stanoveno v tuzemsku, ale ke skutečnému užití nebo spotřebě dojde ve třetí zemi, za místo plnění se považuje třetí země. Pokud naopak je podle § 9 nebo § 10d zákona o DPH místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku stanoveno ve třetí zemi, ale ke skutečnému užití nebo spotřebě dojde v tuzemsku, za místo plnění se považuje tuzemsko.
Podle výkladu Ministerstva financí se za místo skutečného předání dopravního prostředku zákazníkovi do držení nebo užívání považuje místo, kde je daný dopravní prostředek fyzicky k převzetí zákazníkem. Za místo skutečného předání se tedy nemůže považovat místo, kde dojde například pouze k podpisu smlouvy nebo převzetí klíčů. Ve stanovených případech se při stanovení místa plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku, ať již dlouhodobého nebo krátkodobého podle §10j zákona o DPH přihlíží ke skutečnému užití nebo spotřebě tohoto nájmu. Je-li obecně podle § 9 nebo § 10d zákona o DPH místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku stanoveno v tuzemsku, ale ke skutečnému užití nebo spotřebě dojde ve třetí zemi, za místo plnění se považuje třetí země. Pokud naopak je podle § 9 nebo § 10d zákona o DPH místo plnění při poskytnutí nájmu dopravního prostředku stanoveno ve třetí zemi, ale ke skutečnému užití nebo spotřebě dojde v tuzemsku, za místo plnění se považuje tuzemsko.
U dlouhodobého nájmu dopravního prostředku, kdy pronajímatelem je plátce daně a nájemcem osoba povinná k dani se sídlem nebo místem podnikání v tuzemsku, je podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místo plnění v tuzemsku. U dlouhodobého nájmu dopravního prostředku, kdy pronajímatelem je plátce daně a nájemcem osoba nepovinná k dani, je podle § 9 odst. 2 zákona o DPH místo plnění v tuzemsku podle sídla nebo místa podnikání pronajímatele, až na výjimky stanovené v § 10j zákona o DPH, jak bylo vysvětleno v předchozím textu. Z toho vyplývá, že pronajímatel jako plátce daně v tuzemsku je povinen u tohoto nájmu uplatnit daň na výstupu standardním způsobem. Základem daně je obecně ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o DPH vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, a uplatní se základní sazba daně ve výši 20 %, protože se jedná o službu, která není uvedena v příloze č. 2 k zákonu o DPH, v níž jsou uvedeny služby, pro které platí snížená sazba daně. U dlouhodobého nájmu dopravního prostředku, je-li nájemcem plátce a pronajímatelem osoba povinná k dani neusazená v tuzemsku, je také podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místo plnění v tuzemsku a povinnost přiznat a zaplatit daň v tuzemsku vzniká podle § 108 odst. 1 písm. b) zákona o DPH plátci jako nájemci, jak je vysvětleno v následujícím příkladu.
Příklad
Dlouhodobý nájem dopravního prostředku, kdy plátce je nájemcem Obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která je plátcem daně s měsíčním zdaňovacím obdobím, uzavřela s německou firmou, která je v Německu registrována k dani a nemá v ČR provozovnu, smlouvu na operativní leasing osobního automobilu, na jejímž základě pronajala na dobu 12 měsíců německá firma automobil tuzemskému plátci daně.
Jedná se tedy o službu s místem plnění podle v § 9 odst. 1 zákona o DPH v tuzemsku a české firmě vzniká jako plátci daně povinnost přiznat daň v tuzemsku podle § 108 odst. 1 písm. b) zákona o DPH a přitom není podstatné, kde bude najatý automobil nájemce využívat. Dlouhodobý nájem dopravního prostředku byl německou firmou poskytnut na období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012. Ve smlouvě byla sjednána dílčí plnění k 5. dni každého kalendářního měsíce. Měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 2 000 EUR. Z této částky přepočtené na českou měnu je nájemce povinen každý měsíc po dobu nájmu přiznat daň se základní sazbou daně 20 %. V daňovém přiznání za každý měsíc po dobu trvání smlouvy tedy vznikne nájemci povinnost přiznat daň, kterou vykáže v ř. 5 daňového přiznání za příslušný měsíc. Pokud plátce splní podmínky pro uplatnění odpočtu daně v plné výši, nárok na odpočet daně si uplatní v daňovém přiznání za každý měsíc po dobu trvání smlouvy, a to v ř. 43 přiznání. Německý pronajímatel by měl nájem účtovat bez daně a příslušnou částku nájmu by měl vykazovat v souhrnném hlášení podle pravidel platných v Německu.
Dlouhodobý nájem dopravního prostředku, kdy plátce je nájemcem Obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která je plátcem daně s měsíčním zdaňovacím obdobím, uzavřela s německou firmou, která je v Německu registrována k dani a nemá v ČR provozovnu, smlouvu na operativní leasing osobního automobilu, na jejímž základě pronajala na dobu 12 měsíců německá firma automobil tuzemskému plátci daně.
Jedná se tedy o službu s místem plnění podle v § 9 odst. 1 zákona o DPH v tuzemsku a české firmě vzniká jako plátci daně povinnost přiznat daň v tuzemsku podle § 108 odst. 1 písm. b) zákona o DPH a přitom není podstatné, kde bude najatý automobil nájemce využívat. Dlouhodobý nájem dopravního prostředku byl německou firmou poskytnut na období od 1. 7. 2011 do 30. 6. 2012. Ve smlouvě byla sjednána dílčí plnění k 5. dni každého kalendářního měsíce. Měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 2 000 EUR. Z této částky přepočtené na českou měnu je nájemce povinen každý měsíc po dobu nájmu přiznat daň se základní sazbou daně 20 %. V daňovém přiznání za každý měsíc po dobu trvání smlouvy tedy vznikne nájemci povinnost přiznat daň, kterou vykáže v ř. 5 daňového přiznání za příslušný měsíc. Pokud plátce splní podmínky pro uplatnění odpočtu daně v plné výši, nárok na odpočet daně si uplatní v daňovém přiznání za každý měsíc po dobu trvání smlouvy, a to v ř. 43 přiznání. Německý pronajímatel by měl nájem účtovat bez daně a příslušnou částku nájmu by měl vykazovat v souhrnném hlášení podle pravidel platných v Německu.
Plátce daně se sídlem nebo místem podnikání v tuzemsku, který jako pronajímatel poskytne dlouhodobý nájem dopravního prostředku osobě povinné k dani se sídlem nebo místem podnikání mimo tuzemsko, poskytuje službu s místem plnění podle § 9 odst. 1 zákona o DPH mimo tuzemsko. Prakticky to znamená, že z tohoto nájmu neuplatňuje daň podle zákona o DPH platného v tuzemsku. Je-li místo plnění v jiném členském státě, povinnost přiznat daň má ve své zemi příjemce služby na principu reverse-charge. Toto plnění je plátce povinen přiznat k datu uskutečnění nebo k datu přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane dříve, v daňovém přiznání, jak vyplývá z § 24a zákona o DPH.
Jedná-li se o dlouhodobý nájem dopravního prostředku pro osobu registrovanou k dani v jiném členském státě, vykazuje plátce částku nájemného v ř. 21 přiznání k DPH a také v souhrnném hlášení, v němž plátce uvádí poskytnutí služby s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1 zákona o DPH, pokud je povinen přiznat a zaplatit daň z této služby ve své zemi příjemce služby, tj. tato povinnost platí i pro dlouhodobý nájem dopravního prostředku poskytnutý osobě registrované k dani v jiném členském státě. Poskytování služeb se v souhrnném hlášení uvádí s kódem „3“. Praktický postup plátce daně jako pronajímatele je uveden v dalším příkladu.
Jedná-li se o dlouhodobý nájem dopravního prostředku pro osobu registrovanou k dani v jiném členském státě, vykazuje plátce částku nájemného v ř. 21 přiznání k DPH a také v souhrnném hlášení, v němž plátce uvádí poskytnutí služby s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1 zákona o DPH, pokud je povinen přiznat a zaplatit daň z této služby ve své zemi příjemce služby, tj. tato povinnost platí i pro dlouhodobý nájem dopravního prostředku poskytnutý osobě registrované k dani v jiném členském státě. Poskytování služeb se v souhrnném hlášení uvádí s kódem „3“. Praktický postup plátce daně jako pronajímatele je uveden v dalším příkladu.
Příklad
Dlouhodobý nájem dopravního prostředku, kdy plátce je pronajímatelem Obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která je plátcem daně s měsíčním zdaňovacím obdobím, pronajala slovenské firmě, která je osobou registrovanou k dani na Slovensku, užitkový automobil na dobu 5 měsíců, dílčí plnění byla sjednána k 10. dni každého měsíce.
Jedná se tedy o dlouhodobý nájem, u něhož se přenese podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místo plnění na Slovensko a není tedy podstatné, zda po dobu nájmu bude automobil využíván nájemcem v tuzemsku či mimo tuzemsko. Plátce daně tedy nebude jako pronajímatel uplatňovat z nájmu automobilu daň na výstupu podle zákona o DPH platného v ČR. Pronajímatel bude nájem účtovat bez daně a daň přizná na Slovensku slovenská firma jako nájemce na principu reverse-charge. Česká firma musí nájemné za každý měsíc k datu uskutečnění dílčího plnění vykázat v ř. 21 přiznání k DPH a ve stejném období také v souhrnném hlášení s kódem 3.
Dlouhodobý nájem dopravního prostředku, kdy plátce je pronajímatelem Obchodní společnost se sídlem v tuzemsku, která je plátcem daně s měsíčním zdaňovacím obdobím, pronajala slovenské firmě, která je osobou registrovanou k dani na Slovensku, užitkový automobil na dobu 5 měsíců, dílčí plnění byla sjednána k 10. dni každého měsíce.
Jedná se tedy o dlouhodobý nájem, u něhož se přenese podle § 9 odst. 1 zákona o DPH místo plnění na Slovensko a není tedy podstatné, zda po dobu nájmu bude automobil využíván nájemcem v tuzemsku či mimo tuzemsko. Plátce daně tedy nebude jako pronajímatel uplatňovat z nájmu automobilu daň na výstupu podle zákona o DPH platného v ČR. Pronajímatel bude nájem účtovat bez daně a daň přizná na Slovensku slovenská firma jako nájemce na principu reverse-charge. Česká firma musí nájemné za každý měsíc k datu uskutečnění dílčího plnění vykázat v ř. 21 přiznání k DPH a ve stejném období také v souhrnném hlášení s kódem 3.
PŘIPRAVOVANÉ ZMĚNY
Novelou zákona o DPH, která se v současné době projednává, a která by měla nabýt účinnosti od 1. 1. 2013, se do pravidel pro stanovení místa plnění u nájmu dopravního prostředku promítnou změny vyplývající ze směrnice 2008/8/ES, kterou se mění směrnice 2006/112/ES, kterou musí členské státy promítnout do své národní legislativy s účinností také od 1. 1. 2013. Novelou budou upřesněny některé formulace v návaznosti na prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011.
Touto novelou zákona o DPH by měl být zrušen dosavadní § 10j zákona o DPH, podle něhož se ve stanovených případech přihlíží při stanovení místa plnění ke skutečnému užití nebo spotřebě tohoto nájmu. Specifické pravidlo týkající se krátkodobého nájmu dopravního prostředku, včetně vymezení tohoto pojmu, zůstane i po novelizaci zachováno beze změn. Krátkodobý nájem se tedy bude i nadále zdaňovat v místě, kde je dopravní prostředek skutečně dán zákazníkovi k dispozici. Ke změně dojde prakticky u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytovaného osobě nepovinné k dani. Dosud se místo plnění u tohoto typu nájmu stanoví podle základního pravidla, tj. podle sídla poskytovatele služby nebo umístění provozovny, jestliže byl nájem poskytován jejím prostřednictvím. Od 1. 1. 2013 se místo plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani určí podle místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu, tj. místo plnění se určí podle stejného pri ncipu jako v případě nájmu pro osoby povinné k dani. Výjimka bude platit v případě dlouhodobého nájmu rekreační lodi poskytnutého osobě nepovinné k dani. U tohoto typu nájmu bude nutno zkoumat, zda poskytovatel služby (pronajímatel) má v místě, ve kterém je loď převzata, sídlo nebo provozovnu. Jestliže je tato podmínka splněna, je místem plnění místo fyzického převzetí lodi. Není-li splněna, místo plnění se stanoví obdobně jako u ostatních dopravních prostředků podle místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu. Specifické pravidlo podle dosavadního § 10j zákona o DPH týkající se nájmu dopravních prostředků podle skutečného užití nebo spotřeby tohoto nájmu bude zachováno, ale bude prakticky přesunuto také do nového znění § 10d zákona o DPH, v němž budou komplexně upravena všechna specifická pravidla pro stanovení místa plnění u nájmu dopravních prostředků.
Ing. Václav Benda
Novelou zákona o DPH, která se v současné době projednává, a která by měla nabýt účinnosti od 1. 1. 2013, se do pravidel pro stanovení místa plnění u nájmu dopravního prostředku promítnou změny vyplývající ze směrnice 2008/8/ES, kterou se mění směrnice 2006/112/ES, kterou musí členské státy promítnout do své národní legislativy s účinností také od 1. 1. 2013. Novelou budou upřesněny některé formulace v návaznosti na prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011.
Touto novelou zákona o DPH by měl být zrušen dosavadní § 10j zákona o DPH, podle něhož se ve stanovených případech přihlíží při stanovení místa plnění ke skutečnému užití nebo spotřebě tohoto nájmu. Specifické pravidlo týkající se krátkodobého nájmu dopravního prostředku, včetně vymezení tohoto pojmu, zůstane i po novelizaci zachováno beze změn. Krátkodobý nájem se tedy bude i nadále zdaňovat v místě, kde je dopravní prostředek skutečně dán zákazníkovi k dispozici. Ke změně dojde prakticky u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytovaného osobě nepovinné k dani. Dosud se místo plnění u tohoto typu nájmu stanoví podle základního pravidla, tj. podle sídla poskytovatele služby nebo umístění provozovny, jestliže byl nájem poskytován jejím prostřednictvím. Od 1. 1. 2013 se místo plnění u dlouhodobého nájmu dopravního prostředku poskytnutého osobě nepovinné k dani určí podle místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu, tj. místo plnění se určí podle stejného pri ncipu jako v případě nájmu pro osoby povinné k dani. Výjimka bude platit v případě dlouhodobého nájmu rekreační lodi poskytnutého osobě nepovinné k dani. U tohoto typu nájmu bude nutno zkoumat, zda poskytovatel služby (pronajímatel) má v místě, ve kterém je loď převzata, sídlo nebo provozovnu. Jestliže je tato podmínka splněna, je místem plnění místo fyzického převzetí lodi. Není-li splněna, místo plnění se stanoví obdobně jako u ostatních dopravních prostředků podle místa, kde má příjemce služby sídlo nebo místo pobytu. Specifické pravidlo podle dosavadního § 10j zákona o DPH týkající se nájmu dopravních prostředků podle skutečného užití nebo spotřeby tohoto nájmu bude zachováno, ale bude prakticky přesunuto také do nového znění § 10d zákona o DPH, v němž budou komplexně upravena všechna specifická pravidla pro stanovení místa plnění u nájmu dopravních prostředků.
Ing. Václav Benda
POŘÍZENÍ AUTOMOBILU NA ÚVĚR A LEASING
Zatímco v devadesátých letech jednoznačně převažoval leasing, v současné době podnikatelé preferují spíše úvěr. Je tomu tak mj. proto, že došlo k prodloužení minimální doby trvání nájmu. Jaké jsou zásadní rozdíly mezi úvěrem a leasingem z hlediska daně z příjmů?
Úvěr nebo leasing
Mají-li podnikatelé dostatek disponibilních finančních prostředků, pořizují automobil standardní kupní smlouvou. Nemají-li dostatek financí (případně hodlají-li je investovat jiným způsobem), automobil pořídí buď na úvěr, nebo formou finančního leasingu. Ačkoliv se smlouva o úvěru a o leasingu zásadně liší, splátkový kalendář (který je nedílnou součástí obou těchto smluv) je prakticky totožný. V první řadě je tedy nutno mít k dispozici nejen splátkový kalendář, ale i smlouvu a tuto pečlivě prostudovat a posoudit, zda se v tom kterém konkrétním případě jedná o úvěr nebo o leasing. Jedná-li se o leasingovou smlouvu, automobil zůstává až do ukončení nájmu (zpravidla po dobu 54 měsíců) ve vlastnictví pronajímatele (leasingové společnosti) a nájemce (podnikatel) jej užívá, přičemž společnosti platí nájemné. Jedná-li se ale o kupní smlouvu (byť financovanou úvěrem), automobil se stává vlastnictvím podnikatele ihned při uzavření smlouvy.
Výjimkou by mohla být pouze situace, když by v kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnictví, tzn. že automobil by byl až do úplného zaplacení vlastnictvím prodejce. S tím se ale u aut většinou nesetkáváme, protože prodejce a poskytovatel úvěru (zpravidla se jedná o stejnou osobu) uzavírá s klientem Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnických práv k movité věci (autu) a má tím zajištěno, že bude-li klient v prodlení se splátkami úvěru, vlastnické právo k automobilu přejde na věřitele. Co se celkových nákladů týká, při obou způsobech pořízení automobilu (na leasing nebo na úvěr) jsou prakticky totožné a vždy převýší vstupní cenu auta, kterou by zaplatil podnikatel v případě jednorázové úhrady ceny při koupi. V případě leasingu zaplatí klient navíc marži (přirážku ke vstupní ceně), v případě úvěru cenu zvýší úroky. V obou případech je hrazena zpravidla první vyšší splátka, přičemž její výše pochopitelně ovlivní i celkové náklady (tedy včetně marže a úroku) a obecně pochopitelně platí, že čím je první splátka vyšší, tím jsou celkové náklady nižší.
Úvěr nebo leasing
Mají-li podnikatelé dostatek disponibilních finančních prostředků, pořizují automobil standardní kupní smlouvou. Nemají-li dostatek financí (případně hodlají-li je investovat jiným způsobem), automobil pořídí buď na úvěr, nebo formou finančního leasingu. Ačkoliv se smlouva o úvěru a o leasingu zásadně liší, splátkový kalendář (který je nedílnou součástí obou těchto smluv) je prakticky totožný. V první řadě je tedy nutno mít k dispozici nejen splátkový kalendář, ale i smlouvu a tuto pečlivě prostudovat a posoudit, zda se v tom kterém konkrétním případě jedná o úvěr nebo o leasing. Jedná-li se o leasingovou smlouvu, automobil zůstává až do ukončení nájmu (zpravidla po dobu 54 měsíců) ve vlastnictví pronajímatele (leasingové společnosti) a nájemce (podnikatel) jej užívá, přičemž společnosti platí nájemné. Jedná-li se ale o kupní smlouvu (byť financovanou úvěrem), automobil se stává vlastnictvím podnikatele ihned při uzavření smlouvy.
Výjimkou by mohla být pouze situace, když by v kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnictví, tzn. že automobil by byl až do úplného zaplacení vlastnictvím prodejce. S tím se ale u aut většinou nesetkáváme, protože prodejce a poskytovatel úvěru (zpravidla se jedná o stejnou osobu) uzavírá s klientem Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnických práv k movité věci (autu) a má tím zajištěno, že bude-li klient v prodlení se splátkami úvěru, vlastnické právo k automobilu přejde na věřitele. Co se celkových nákladů týká, při obou způsobech pořízení automobilu (na leasing nebo na úvěr) jsou prakticky totožné a vždy převýší vstupní cenu auta, kterou by zaplatil podnikatel v případě jednorázové úhrady ceny při koupi. V případě leasingu zaplatí klient navíc marži (přirážku ke vstupní ceně), v případě úvěru cenu zvýší úroky. V obou případech je hrazena zpravidla první vyšší splátka, přičemž její výše pochopitelně ovlivní i celkové náklady (tedy včetně marže a úroku) a obecně pochopitelně platí, že čím je první splátka vyšší, tím jsou celkové náklady nižší.
ÚVĚR
Podnikatel se stává vlastníkem předmětného automobilu již při uzavření kupní smlouvy, tedy většinou o několik let dříve než v případě leasingu (viz dále). Jako vlastník pak může zahájit odpisování automobilu, přičemž odpisy jsou daňovým nákladem. Osobní automobil je zařazen do druhé odpisové skupiny s dobou odpisování pět let. Bez ohledu na to, je-li automobil pořízen na leasing nebo na úvěr, sníží se základ daně poplatníka v pěti zdaňovacích obdobích. V případě odpisů (při pořízení automobilu na úvěr) ale výše nákladů v jednotlivých zdaňovacích obdobích nezáleží na tom, ve kterém měsíci je smlouva uzavřena, a roční odpis je stejný.
Na rozdíl od nájemného v případě finančního leasingu má však podnikatel u odpisů daleko větší prostor pro optimalizaci daňového základu a daňové povinnosti. V první řadě – jak z výše uvedeného příkladu plyne – může zvolit buď rovnoměrné, nebo zrychlené odpisování. Kromě toho pak odpisování nemusí zahájit v roce pořízení (může jej zahájit např. v roce 2013) a již zahájené odpisování může kdykoliv přerušit.
A do třetice, bude-li automobil odpisován rovnoměrným způsobem, lze v jednotlivých letech použít i nižší než maximální sazby uvedené v § 31 ZDP, tzn. podnikatel může jako daňový náklad uplatnit pouze „částečný“ odpis. Tato možnost u zrychlených odpisů nepřipadá v úvahu – zde se uplatní buď celý odpis, nebo žádný odpis (odpisování není zahájeno nebo je přerušeno).
V případě finančního leasingu přerušení uplatnění nájemného jako daňového výdaje možné není. A připomínám ještě jeden rozdíl, který však celkové daňové náklady zásadně neovlivní, ovlivní ale výši daňových nákladů v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Zatímco marže (přirážka ke vstupní ceně) v případě leasingu je součástí celkem sjednaného nájemného a daňové náklady tak ovlivní rovnoměrně, úrok z úvěru není součástí vstupní ceny a výši odpisů tedy neovlivní. Úrok je samostatným daňovým nákladem při respektování jeho věcné a časové souvislosti. S končícím úvěrem (se snižováním dlužné částky) se úrok snižuje.
Podnikatel se stává vlastníkem předmětného automobilu již při uzavření kupní smlouvy, tedy většinou o několik let dříve než v případě leasingu (viz dále). Jako vlastník pak může zahájit odpisování automobilu, přičemž odpisy jsou daňovým nákladem. Osobní automobil je zařazen do druhé odpisové skupiny s dobou odpisování pět let. Bez ohledu na to, je-li automobil pořízen na leasing nebo na úvěr, sníží se základ daně poplatníka v pěti zdaňovacích obdobích. V případě odpisů (při pořízení automobilu na úvěr) ale výše nákladů v jednotlivých zdaňovacích obdobích nezáleží na tom, ve kterém měsíci je smlouva uzavřena, a roční odpis je stejný.
Na rozdíl od nájemného v případě finančního leasingu má však podnikatel u odpisů daleko větší prostor pro optimalizaci daňového základu a daňové povinnosti. V první řadě – jak z výše uvedeného příkladu plyne – může zvolit buď rovnoměrné, nebo zrychlené odpisování. Kromě toho pak odpisování nemusí zahájit v roce pořízení (může jej zahájit např. v roce 2013) a již zahájené odpisování může kdykoliv přerušit.
A do třetice, bude-li automobil odpisován rovnoměrným způsobem, lze v jednotlivých letech použít i nižší než maximální sazby uvedené v § 31 ZDP, tzn. podnikatel může jako daňový náklad uplatnit pouze „částečný“ odpis. Tato možnost u zrychlených odpisů nepřipadá v úvahu – zde se uplatní buď celý odpis, nebo žádný odpis (odpisování není zahájeno nebo je přerušeno).
V případě finančního leasingu přerušení uplatnění nájemného jako daňového výdaje možné není. A připomínám ještě jeden rozdíl, který však celkové daňové náklady zásadně neovlivní, ovlivní ale výši daňových nákladů v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Zatímco marže (přirážka ke vstupní ceně) v případě leasingu je součástí celkem sjednaného nájemného a daňové náklady tak ovlivní rovnoměrně, úrok z úvěru není součástí vstupní ceny a výši odpisů tedy neovlivní. Úrok je samostatným daňovým nákladem při respektování jeho věcné a časové souvislosti. S končícím úvěrem (se snižováním dlužné částky) se úrok snižuje.
Podmínky pro uplatnění nájemného
v případě finančního leasingu jako daňového výdaje byly od roku 1993 (tedy od roku, ve kterém nabyl účinnosti ZDP) mnohokrát měněny. Podle současného znění § 24 odst. 4 tohoto zákona platí, že nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle ZDP odpisovat, se uznává jako daňový výdaj (náklad), za podmínky, že:
a) doba nájmu hmotného movitého majetku činí alespoň minimální dobu odpisování uvedenou v § 30 odst. 1 ZDP. U majetku zařazeného do odpisové skupiny 2 nebo 3 podle přílohy č. 1 k ZDP lze dobu nájmu zkrátit až o 6 měsíců (minimální doba nájmu u majetku zatříděného ve 2. odpisové skupině tedy je 54 měsíců a ve 3. odpisové skupině 114 měsíců). U nemovitostí musí doba nájmu trvat nejméně 30 let. Doba nájmu se počítá ode dne, kdy byla věc nájemci přenechána ve stavu způsobilém k obvyklému užívání.
Pozn.: Podmínkou pro trvání, resp. počítání doby nájmu není jen skutečnost, že věc byla nájemci přenechána (ve stavu způsobilém k obvyklému užívání), ale i existence a platnost nájemní (leasingové) smlouvy, přičemž obě tyto skutečnosti musí být splněny současně.
b) po ukončení doby nájmu podle písm. a) následuje bezprostřední převod vlastnických práv k předmětu nájmu mezi vlastníkem (pronajímatelem) a nájemcem. Kupní cena najatého majetku nesmí být vyšší než zůstatková cena vypočtená ze vstupní ceny evidované u vlastníka, kterou by měl předmět nájmu při rovnoměrném odpisování [§ 31 odst. 1 písm. a) ZDP] k tomuto datu.
c) po ukončení finančního leasingu zahrne fyzická osoba odkoupený majetek do svého majetku obchodního. Tato poslední podmínka je sice formulována jen pro fyzické osoby, ale platí i pro osoby právnické, u kterých zatřídění do jiného než obchodního majetku nepřipadá v úvahu. U fyzických osob je nutno tuto podmínku splnit s ohledem na případné osvobození příjmů z prodeje tohoto majetku, kde je nutno dodržet, resp. překročit určitý časový limit mezi vyřazením z obchodního majetku a prodejem. Dobu, po kterou majetek po ukončení finančního leasingu musí být v obchodním majetku zahrnut, však zákon nestanoví a tak je podmínka splněna i tehdy, pokud poplatník majetek po odkoupení do obchodního majetku zahrne a např. již po týdnu jej vyřadí.
v případě finančního leasingu jako daňového výdaje byly od roku 1993 (tedy od roku, ve kterém nabyl účinnosti ZDP) mnohokrát měněny. Podle současného znění § 24 odst. 4 tohoto zákona platí, že nájemné u finančního pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku, který lze podle ZDP odpisovat, se uznává jako daňový výdaj (náklad), za podmínky, že:
a) doba nájmu hmotného movitého majetku činí alespoň minimální dobu odpisování uvedenou v § 30 odst. 1 ZDP. U majetku zařazeného do odpisové skupiny 2 nebo 3 podle přílohy č. 1 k ZDP lze dobu nájmu zkrátit až o 6 měsíců (minimální doba nájmu u majetku zatříděného ve 2. odpisové skupině tedy je 54 měsíců a ve 3. odpisové skupině 114 měsíců). U nemovitostí musí doba nájmu trvat nejméně 30 let. Doba nájmu se počítá ode dne, kdy byla věc nájemci přenechána ve stavu způsobilém k obvyklému užívání.
Pozn.: Podmínkou pro trvání, resp. počítání doby nájmu není jen skutečnost, že věc byla nájemci přenechána (ve stavu způsobilém k obvyklému užívání), ale i existence a platnost nájemní (leasingové) smlouvy, přičemž obě tyto skutečnosti musí být splněny současně.
b) po ukončení doby nájmu podle písm. a) následuje bezprostřední převod vlastnických práv k předmětu nájmu mezi vlastníkem (pronajímatelem) a nájemcem. Kupní cena najatého majetku nesmí být vyšší než zůstatková cena vypočtená ze vstupní ceny evidované u vlastníka, kterou by měl předmět nájmu při rovnoměrném odpisování [§ 31 odst. 1 písm. a) ZDP] k tomuto datu.
c) po ukončení finančního leasingu zahrne fyzická osoba odkoupený majetek do svého majetku obchodního. Tato poslední podmínka je sice formulována jen pro fyzické osoby, ale platí i pro osoby právnické, u kterých zatřídění do jiného než obchodního majetku nepřipadá v úvahu. U fyzických osob je nutno tuto podmínku splnit s ohledem na případné osvobození příjmů z prodeje tohoto majetku, kde je nutno dodržet, resp. překročit určitý časový limit mezi vyřazením z obchodního majetku a prodejem. Dobu, po kterou majetek po ukončení finančního leasingu musí být v obchodním majetku zahrnut, však zákon nestanoví a tak je podmínka splněna i tehdy, pokud poplatník majetek po odkoupení do obchodního majetku zahrne a např. již po týdnu jej vyřadí.
Příklad
Poplatník – FO odkoupil po skončení finančního leasingu osobní automobil 10. července 2012. Tento automobil zahrnul do svého obchodního majetku.
Pokud automobil prodá do 5 let od jeho vyřazení z obchodního majetku (a tato pravděpodobnost je poměrně vysoká), příjem z prodeje musí zdanit. Vyřadí-li automobil z obchodního majetku např. 20. července 2012 a prodá-li jej až po uplynutí 5 let od tohoto data, příjem bude od daně osvobozen.
Poplatník – FO odkoupil po skončení finančního leasingu osobní automobil 10. července 2012. Tento automobil zahrnul do svého obchodního majetku.
Pokud automobil prodá do 5 let od jeho vyřazení z obchodního majetku (a tato pravděpodobnost je poměrně vysoká), příjem z prodeje musí zdanit. Vyřadí-li automobil z obchodního majetku např. 20. července 2012 a prodá-li jej až po uplynutí 5 let od tohoto data, příjem bude od daně osvobozen.
Je-li sjednána kratší doba nájmu (ev. nejsou-li splněny další podmínky), než je uvedeno výše, posuzuje se daňová účinnost nájmu s ohledem na ustanovení § 24 odst. 5 ZDP. Zde je uvedeno, že prodává-li se majetek, který byl předmětem nájemní smlouvy, po jejím ukončení nájemci, uznává se nájemné do výdajů pouze tehdy, nebude-li kupní cena tohoto majetku nižší než zůstatková cena vypočtená rovnoměrným způsobem podle § 31 odst. 1 písm. a) ZDP.
Kdy je nájemné daňovým výdajem
Ani v případě, kdy nejsou splněny žádné z výše uvedených podmínek a nájemce (poplatník) nemůže nájemné uplatnit jako daňový výdaj po dobu trvání nájmu, související výdaje státu „nepropadnou“. Poplatník má totiž další možnost, jako tyto výdaje jako daňové uplatnit. Podle § 29 odst. 1 písm. a) ZDP totiž platí, že nejsou-li při bezprostředním odkoupení hmotného majetku po ukončení nájemní smlouvy nebo smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku dodrženy podmínky uvedené v § 24 odst. 4 nebo 5 ZDP (viz výše), lze do vstupní ceny majetku zahrnout veškeré nájemné uhrazené nájemcem do data ukončení smlouvy, které nebylo daňovým výdajem. Jinými slovy: nájemné, které nelze uplatnit jako daňový výdaj, se stane součástí vstupní ceny, ze které je následně automobil odpisován. Nájemné tak bude daňovým výdajem ve formě odpisů. V případě, kdy nájemné poplatník uplatňoval v některých zdaňovacích obdobích jako daňový výdaj, protože smlouva veškeré zákonné podmínky při uzavření splňovala a teprve následně došlo k porušení podmínek, poplatník upraví (zvýší) základ daně až v tom zdaňovacím období, ve kterém k porušení podmínek došlo, tzn. poplatník nepodává dodatečná daňová přiznání za období, ve kterých bylo nájemné jako daňový výdaj uplatněno fakticky neoprávněně.
Ing. Helena Machová
(Víc se o tomto tématu dočtete v měsíčníku DaÚ 6/2012)
Ani v případě, kdy nejsou splněny žádné z výše uvedených podmínek a nájemce (poplatník) nemůže nájemné uplatnit jako daňový výdaj po dobu trvání nájmu, související výdaje státu „nepropadnou“. Poplatník má totiž další možnost, jako tyto výdaje jako daňové uplatnit. Podle § 29 odst. 1 písm. a) ZDP totiž platí, že nejsou-li při bezprostředním odkoupení hmotného majetku po ukončení nájemní smlouvy nebo smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku dodrženy podmínky uvedené v § 24 odst. 4 nebo 5 ZDP (viz výše), lze do vstupní ceny majetku zahrnout veškeré nájemné uhrazené nájemcem do data ukončení smlouvy, které nebylo daňovým výdajem. Jinými slovy: nájemné, které nelze uplatnit jako daňový výdaj, se stane součástí vstupní ceny, ze které je následně automobil odpisován. Nájemné tak bude daňovým výdajem ve formě odpisů. V případě, kdy nájemné poplatník uplatňoval v některých zdaňovacích obdobích jako daňový výdaj, protože smlouva veškeré zákonné podmínky při uzavření splňovala a teprve následně došlo k porušení podmínek, poplatník upraví (zvýší) základ daně až v tom zdaňovacím období, ve kterém k porušení podmínek došlo, tzn. poplatník nepodává dodatečná daňová přiznání za období, ve kterých bylo nájemné jako daňový výdaj uplatněno fakticky neoprávněně.
Ing. Helena Machová
(Víc se o tomto tématu dočtete v měsíčníku DaÚ 6/2012)
AUTOMOBIL
ČTENÁŘI SE PTAJÍ, ODBORNÍCI ODPOVÍDAJÍ
ČTENÁŘI SE PTAJÍ, ODBORNÍCI ODPOVÍDAJÍ
PLATBA SILNIČNÍ DANĚ U VYPŮJČENÉHO AUTOMOBILU
Poplatník vystavil potvrzení o zaplacení za vypůjčení vozidla – jde o krátkodobý pronájem. Pokud silniční daň platí půjčitel vozidla (uvedl v daném zdaňovacím období vozidlo ve svém přiznání k silniční dani), pak nájemce nemá žádnou daňovou povinnost k dani silniční.
Pokud si podnikatel nebo firma (PO) půjčí automobil k využití při své podnikatelské činnosti, kdo má povinnost platit silniční daň za použité vozidlo?
Pro zjištění poplatníka daně silniční (kdo platí silniční daň) je dle ustanovení § 4 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, zpravidla rozhodující, kdo je zapsán v technickém průkazu vozidla jako jeho provozovatel, tj. vlastník a se souhlasem vlastníka i jiná osoba také zapisovaná do technického průkazu vozidla i do registru silničních vozidel. V případě, že je jím osoba, která vozidlo zapůjčila (půjčovna vozidel nebo autoopravna), bude silniční daň platit tato osoba. Jestliže by byla jako provozovatel vozidla zapsána v technickém průkazu vedle vlastníka i osoba, která si vozidlo vypůjčila, byla by poplatníkem silniční daně tato osoba.
Pokud si podnikatel nebo firma (PO) půjčí automobil k využití při své podnikatelské činnosti, kdo má povinnost platit silniční daň za použité vozidlo?
Pro zjištění poplatníka daně silniční (kdo platí silniční daň) je dle ustanovení § 4 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, zpravidla rozhodující, kdo je zapsán v technickém průkazu vozidla jako jeho provozovatel, tj. vlastník a se souhlasem vlastníka i jiná osoba také zapisovaná do technického průkazu vozidla i do registru silničních vozidel. V případě, že je jím osoba, která vozidlo zapůjčila (půjčovna vozidel nebo autoopravna), bude silniční daň platit tato osoba. Jestliže by byla jako provozovatel vozidla zapsána v technickém průkazu vedle vlastníka i osoba, která si vozidlo vypůjčila, byla by poplatníkem silniční daně tato osoba.
UPLATNĚNÍ VÝDAJOVÉHO PAUŠÁLU NA DOPRAVU
Podnikatel nakoupil PHM, zaúčtoval doklady, uplatnil odpočet DPH a na konci roku se rozhodl uplatnit paušál.
Co musí podnikatel v uzávěrkových operacích vystornovat?
Z hlediska DPH je situace poněkud jiná, protože mezi ZDP a ZDPH není v tomto směru žádná souvislost.
Podle § 72 ZDPH má plátce nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak k uskutečnění své ekonomické činnosti, tak i k plněním s touto činností nesouvisejícím nebo k plněním osvobozeným, je povinen nárok na odpočet daně krátit. Pokud tedy poplatník uplatní výdajový paušál na dopravu, může u přijatých zdanitelných plnění uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu, případně bude mít povinnost tento nárok krátit. Odpočet však může uplatnit u pohonných hmot. Pokud jde o vedení knihy jízd, poplatník, který uplatňuje výdajový paušál (a to jak plný, tak i krácený), nemusí z hlediska daně z příjmů již pracovní cesty u těchto vozidel žádným způsobem prokazovat. Pro účely DPH však i v tomto směru platí § 100 zákona, podle něhož je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně veškeré údaje vztahující se k jeho daňové povinnosti, zejména údaje potřebné pro správné stanovení daňové povinnosti. To znamená, že spotřebu pohonných hmot pro účely DPH bude muset podnikatel prokazovat i nadále knihou jízd nebo nějakou jinou obdobnou evidencí.
Co musí podnikatel v uzávěrkových operacích vystornovat?
Z hlediska DPH je situace poněkud jiná, protože mezi ZDP a ZDPH není v tomto směru žádná souvislost.
Podle § 72 ZDPH má plátce nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak k uskutečnění své ekonomické činnosti, tak i k plněním s touto činností nesouvisejícím nebo k plněním osvobozeným, je povinen nárok na odpočet daně krátit. Pokud tedy poplatník uplatní výdajový paušál na dopravu, může u přijatých zdanitelných plnění uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu, případně bude mít povinnost tento nárok krátit. Odpočet však může uplatnit u pohonných hmot. Pokud jde o vedení knihy jízd, poplatník, který uplatňuje výdajový paušál (a to jak plný, tak i krácený), nemusí z hlediska daně z příjmů již pracovní cesty u těchto vozidel žádným způsobem prokazovat. Pro účely DPH však i v tomto směru platí § 100 zákona, podle něhož je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně veškeré údaje vztahující se k jeho daňové povinnosti, zejména údaje potřebné pro správné stanovení daňové povinnosti. To znamená, že spotřebu pohonných hmot pro účely DPH bude muset podnikatel prokazovat i nadále knihou jízd nebo nějakou jinou obdobnou evidencí.
ZDRAVOTNÍ ZPŮSOBILOST K ŘÍZENÍ MOTOROVÝCH VOZIDEL
Zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Jakým způsobem je upravena zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel?
Podle § 87 tohoto zákona platí, že řidiči zde vyjmenovaných vozidel a držitelé zde vyjmenovaných řidičských oprávnění se musí podrobovat pravidelným lékařským prohlídkám. Vstupní lékařské prohlídce jsou tyto osoby povinny se podrobit před zahájením výkonu činnosti a dalším pravidelným lékařským prohlídkám pak do dovršení 50 let věku každé dva roky a po dovršení 50 let věku každoročně. Držitel zde vyjmenovaného řidičského oprávnění, který není zde vyjmenovanou osobou, je povinen se podrobit pravidelné lékařské prohlídce nejdříve šest měsíců před dovršením 60, 65 a 68 let věku a nejpozději v den dovršení stanoveného věku, po dovršení 68 let věku pak každé dva roky. Náklady na pravidelnou lékařskou prohlídku hradí u osob v pracovněprávním vztahu zaměstnavatel. U osob, které nejsou v pracovněprávním vztahu, hradí náklady na pravidelnou lékařskou prohlídku tyto osoby. Podrobnosti o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel stanoví vyhláška č. 277/ 2004 Sb., ze dne 26. dubna 2004 o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitosti lékařského potvrzení osvědčujícího zdravotní důvo dy, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem (vyhláška o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel). U řidičů z povolání však jedna z novel zákona č. 361/2001 Sb. vložila do zákona č. 361/2000 Sb., ještě ustanovení § 87a o dopravně psychologickém vyšetření a vyšetření elektroencefalografem. Podle tohoto ustanovení platí, že opět zde vyjmenovaní držitelé řidičského oprávnění jsou povinni podrobit se dopravně psychologickému vyšetření a neurologickému a EEG vyšetření. Tomuto vyšetření je držitel řidičského oprávnění povinen se podrobit před zahájením výkonu činnosti a dalšímu dopravně psychologickému vyšetření a neurologickému a EEG vyšetření nejdříve šest měsíců před dovršením 50 let a nejpozději v den dovršení 50 let a dále pak každých pět let. Dopravně psychologické vyšetření a neurologické vyšetření, včetně EEG, se vyhotovuje písemnou formou a je podkladem k posudku o zdravotní způsobilosti. Náklady na dopravně psychologické vyšetření a vyšetření neurologické, včetně EEG držitelů řidičských oprávnění však hradí řidič, nehradí je zaměstnavatel.
Jakým způsobem je upravena zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel?
Podle § 87 tohoto zákona platí, že řidiči zde vyjmenovaných vozidel a držitelé zde vyjmenovaných řidičských oprávnění se musí podrobovat pravidelným lékařským prohlídkám. Vstupní lékařské prohlídce jsou tyto osoby povinny se podrobit před zahájením výkonu činnosti a dalším pravidelným lékařským prohlídkám pak do dovršení 50 let věku každé dva roky a po dovršení 50 let věku každoročně. Držitel zde vyjmenovaného řidičského oprávnění, který není zde vyjmenovanou osobou, je povinen se podrobit pravidelné lékařské prohlídce nejdříve šest měsíců před dovršením 60, 65 a 68 let věku a nejpozději v den dovršení stanoveného věku, po dovršení 68 let věku pak každé dva roky. Náklady na pravidelnou lékařskou prohlídku hradí u osob v pracovněprávním vztahu zaměstnavatel. U osob, které nejsou v pracovněprávním vztahu, hradí náklady na pravidelnou lékařskou prohlídku tyto osoby. Podrobnosti o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel stanoví vyhláška č. 277/ 2004 Sb., ze dne 26. dubna 2004 o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel s podmínkou a náležitosti lékařského potvrzení osvědčujícího zdravotní důvo dy, pro něž se za jízdy nelze na sedadle motorového vozidla připoutat bezpečnostním pásem (vyhláška o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel). U řidičů z povolání však jedna z novel zákona č. 361/2001 Sb. vložila do zákona č. 361/2000 Sb., ještě ustanovení § 87a o dopravně psychologickém vyšetření a vyšetření elektroencefalografem. Podle tohoto ustanovení platí, že opět zde vyjmenovaní držitelé řidičského oprávnění jsou povinni podrobit se dopravně psychologickému vyšetření a neurologickému a EEG vyšetření. Tomuto vyšetření je držitel řidičského oprávnění povinen se podrobit před zahájením výkonu činnosti a dalšímu dopravně psychologickému vyšetření a neurologickému a EEG vyšetření nejdříve šest měsíců před dovršením 50 let a nejpozději v den dovršení 50 let a dále pak každých pět let. Dopravně psychologické vyšetření a neurologické vyšetření, včetně EEG, se vyhotovuje písemnou formou a je podkladem k posudku o zdravotní způsobilosti. Náklady na dopravně psychologické vyšetření a vyšetření neurologické, včetně EEG držitelů řidičských oprávnění však hradí řidič, nehradí je zaměstnavatel.
VÝDAJE NA DÁLNIČNÍ ZNÁMKU
Automobil není vložen do obchodního majetku. Podle sdělení vede OSVČ knihu jízd a uplatňuje paušál podle ujetých kilometrů.
Pokud není automobil vložen do obchodního majetku, je v sazbě zahrnut jakýkoliv podíl provozních výdajů?
V tomto konkrétním případu je zásadní sdělení, že firma (zřejmě OSVČ) nemá automobil vložen do obchodního majetku. Tato skutečnost neznemožňuje uplatňovat paušál podle ujetých kilometrů spolu s vedením knihy jízd. Tato formulace v dotazu není jednoznačná: jde o uplatnění tzv. sazby základní náhrady plus PHM dle skutečnosti, nebo jde o uplatnění paušalizace výdajů za dopravu dle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP. S ohledem na položenou otázku je to však nepodstatné: v obojím možném postupu by v tomto případě (při nevložení automobilu do obchodního majetku) nebylo možno, aby podnikatel uplatnil výdaj, který vynaložil na zakoupení dálniční známky. Je tomu tak proto, že v případě, kdy by postupoval dle § 24 odst. 2 písm. zt), by za předpokladu, kdy není vložen automobil do OM, mohl uplatnit pouze definovaný paušál na PHM a parkovné, nikoliv další výdaje. Pokud by podnikatel nevyužil paušálu dle § 24 odst. 2 písm. zt) a uplatňoval PHM ve skutečné výši s využitím tzv. sazby základní náhrady, je skutečností, že tato sazba zahrnuje veškeré možné provozní výdaje podnikatele, tedy včetně pomyslného výdaje na dálniční známku. Pokud není automobil vložen do obchodního majetku, je v sazbě základní sazbě teoreticky zahrnut jakýkoliv podíl veškerých provozních výdajů s výjimkou PHM. Zde tedy ani není důležité, zda podnikatel používá vedle sazby základní náhrady dle ujetých km dále paušalizaci výdajů na PHM a parkovné, či nikoliv.
Pokud není automobil vložen do obchodního majetku, je v sazbě zahrnut jakýkoliv podíl provozních výdajů?
V tomto konkrétním případu je zásadní sdělení, že firma (zřejmě OSVČ) nemá automobil vložen do obchodního majetku. Tato skutečnost neznemožňuje uplatňovat paušál podle ujetých kilometrů spolu s vedením knihy jízd. Tato formulace v dotazu není jednoznačná: jde o uplatnění tzv. sazby základní náhrady plus PHM dle skutečnosti, nebo jde o uplatnění paušalizace výdajů za dopravu dle ustanovení § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP. S ohledem na položenou otázku je to však nepodstatné: v obojím možném postupu by v tomto případě (při nevložení automobilu do obchodního majetku) nebylo možno, aby podnikatel uplatnil výdaj, který vynaložil na zakoupení dálniční známky. Je tomu tak proto, že v případě, kdy by postupoval dle § 24 odst. 2 písm. zt), by za předpokladu, kdy není vložen automobil do OM, mohl uplatnit pouze definovaný paušál na PHM a parkovné, nikoliv další výdaje. Pokud by podnikatel nevyužil paušálu dle § 24 odst. 2 písm. zt) a uplatňoval PHM ve skutečné výši s využitím tzv. sazby základní náhrady, je skutečností, že tato sazba zahrnuje veškeré možné provozní výdaje podnikatele, tedy včetně pomyslného výdaje na dálniční známku. Pokud není automobil vložen do obchodního majetku, je v sazbě základní sazbě teoreticky zahrnut jakýkoliv podíl veškerých provozních výdajů s výjimkou PHM. Zde tedy ani není důležité, zda podnikatel používá vedle sazby základní náhrady dle ujetých km dále paušalizaci výdajů na PHM a parkovné, či nikoliv.
ZVÝŠENÁ ODPISOVÁ SAZBA
Podnikatelka (FO) v prosinci 2011 zakoupila za hotové osobní auto, které zařadila do majetku firmy. V prosinci 2011 byla autu přidělena dopravní značka. Podnikatelka je prvním vlastníkem, auto bude odepisovat rovnoměrným způsobem. Za rok 2011 uplatní odpisy za celý rok.
Vztahuje se na podnikatelku varianta, že může – jako první vlastník hmotného majetku uplatnit zvýšenou odpisovou sazbu – tj. v prvním roce místo 11 % 21 %?
Z uvedeného dotazu nevyplývá předmět činnosti, proto jen odkaz na ZDP, který v § 31 odst. 5 stanoví, že roční odpisovou sazbu podle odst. 1 písm. b) až d) nelze uplatnit u motocyklů a osobních automobilů, pokud nejsou využívány provozovateli silniční motorové dopravy a provozovateli taxislužby na základě vydané koncese a provozovateli autoškol.
(Více k těmto problémům a řešením najdete v měsíčníku DaÚ 6/2012)
Vztahuje se na podnikatelku varianta, že může – jako první vlastník hmotného majetku uplatnit zvýšenou odpisovou sazbu – tj. v prvním roce místo 11 % 21 %?
Z uvedeného dotazu nevyplývá předmět činnosti, proto jen odkaz na ZDP, který v § 31 odst. 5 stanoví, že roční odpisovou sazbu podle odst. 1 písm. b) až d) nelze uplatnit u motocyklů a osobních automobilů, pokud nejsou využívány provozovateli silniční motorové dopravy a provozovateli taxislužby na základě vydané koncese a provozovateli autoškol.
(Více k těmto problémům a řešením najdete v měsíčníku DaÚ 6/2012)
Zařazeno v Aktuality, daně a účetnictví, Poradenství
