„Srovnáme-li věkovou strukturu v agrárním sektoru s věkovou strukturou celého národního hospodářství, je patrné, že v zemědělství jsou méně zastoupeny mladší věkové kategorie,“ vysvětlují Daniela Spěšná a Jan Drlík. Podíl pracovníků vyšších věkových kategorií je zase naopak podstatně větší.

Situace se má navíc podle dosavadních prognóz postupem času zhoršovat. Příčinou je vyšší věk pro odchod do důchodu a také nezájem o práci v zemědělství ze strany mladých lidí.

„V příštích 10 letech může zemědělství opustit z důvodu vysokého věku třetina pracovníků, za které budou podniky jen obtížně hledat náhradu,“ říká Bohumír Dufek, předseda Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy.

„Od práce v zemědělství odrazuje mladé lidi zejména fyzická náročnost práce a nízké mzdy,“ podotýkají odborníci na základě výzkumu z roku 2016, kdy zjišťovali, kam míří absolventi středních a vysokých zemědělských škol.

Z výpovědí studentů vyplynulo, že po absolvování střední školy směřovala do zemědělství 30 % z nic a zhruba 25 % se rozhodlo pokračovat ve studiu pokračovat. Ani vysokoškolští absolventi se ale do zemědělství dvakrát nehrnou. ÚZEI uvádí jako příklad Agrární fakultu Mendelovy univerzity v Brně, po jejímž absolvování si našlo práci v zemědělské výrobě jen necelých 20 % studentů.

„Absolventi zemědělských oborů si vybírají velice různorodé kariéry a méně často směřují do odvětví, v nichž tradičně nacházeli absolventi zemědělských oborů uplatnění,“ dodává Dufek.

Zemědělské podniky se tak po zaměstnancích musejí poohlížet jinde. „Situaci podniky řeší zaměstnáváním nekvalifikované pracovní síly, pracovníků v důchodovém věku či cizinců,“ tvrdí odborníci z ÚZEI.

 Venkované nejsou zemědělci

Přestože na venkově nyní žije až 3,5 milionu obyvatel, v zemědělství pracuje zhruba 100 tisíc Čechů. Alespoň to ve své zprávě tvrdí Ministerstvo zemědělství ČR. „Je to jako kapka v moři,“ říká geograf Radim Perlín z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK). Na druhou stranu však statistiku zpochybňuje, protože se do ní nezapočítávají lidé, kteří pomáhají na farmách svých rodinných příslušníků. Těch je ale v ČR velice málo a nedaří se je evidovat.

„Ztotožňovat český venkov se zemědělstvím je tedy hrubou chybou,“ pokračuje vedoucí výzkumného centra RURAL. V této souvislosti zmiňuje například evropský Program rozvoje venkova, který má financovat rozvoj venkova, a ne pouze české zemědělce. Program by tedy měl být zaměřen na pomoc českému venkovu jako takovému. K tomu však nedochází.

S problémem souvisí i odliv mladých lidí z venkova do velkých měst. Směřují tam nejen za studiem, ale také službami, které jsou ve městech mnohem dostupnější než v malých obcích. V těch chybí obchody, pošta, lékaři a další služby včetně možnosti aktivního trávení volného času.

„Malé vesničky  s méně než 200 obyvateli se potýkají s významným problém. Mladší generace totiž z některých vesnic kompletně odešla a zůstali tam lidé starší 40 let,“ vysvětluje Perlín. Stárnutí populace se tak na v nejmenších sídlech na venkově projevuje mnohem více než například ve městech.

„Na venkově žije mnohem více pošťáků, zedníků nebo učitelů, než zemědělců,“ dodává odborník na český venkov. Přiznává sice, že zemědělci se významně podílejí na vzhledu krajiny, v současné době se ale řada zemědělských podniků o přírodu nezajímá. Zhruba 70 % orné půdy v ČR totiž obhospodařují velké podniky, které mají statut akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, případně zemědělského družstva.

Tyto obří podniky mají podle Perlína jen malý vztah k lokalitě, ve které působí. „Jsou to profesionální manažersky řízené firmy. Jejich vedení sídlí třeba 50 kilometrů od místa, kde hospodaří,“ říká.

Vedení zemědělských společností tak přestává být odpovědné za to, co se na českém venkově odehrává, a mají jen slabý vliv na kvalitu místního života. Podle Perlína je často dopad hospodaření těchto velkých firem negativní, neboť v mnoha případech nehospodaří s ohledem na životní prostředí.

Zemědělské podniky navíc často ani nevlastní pozemky, na kterých hospodaří. Pouze si je pronajímají od vlastníků, kteří na venkově vůbec nežijí. Tento stav vznikl po restitucích v 90. letech, kdy se pozemky vracely dědicům původních vlastníků půdy. Dědicové ale v místě, kde žili jejich prarodiče, již dávno nebydlí, nikdy zde nehospodařili a nevytvořili si k venkovu žádné vazby.

„Vlastníci půdy hrají marginální roli. Vše je v rukou velkých farem, které uzavřely třeba tisíce nájemních smluv,“ říká Perlín. České zemědělství se tak výrazně liší od zemědělství v západních státech Evropy, kde drtivá většina zemědělců hospodaří na své vlastní půdě, případně na pozemku pronajaté, od svého souseda či známého.

Ani západním státům se však nevyhýbá problém stárnutí zemědělské populace. „Není to ryze český problém, se stárnutím zemědělců se potýká většina zemí Evropské unie,“ říká Spěšná s Drlíkem. Na rozdíl od ČR je ale v zahraničí mnohem více rodinných farem, které se o půdu a krajinu starají zodpovědněji než velké firmy. Nejenže mají vztah k danému místu, protože tam pracují i žijí, ale chtějí své hospodářství předat i dalším generacím.

Zdroj: Euractiv.cz