Ing. Josef Holec, Ph.D.; Česká zemědělská univerzita v Praze

Na našem území se vyskytuje přibližně 350 druhů polních plevelů. Jen část z nich (30 %) je u nás původní, ostatní k nám byly zavlečeny.

K původním druhům se z polních plevelů řadí například svízel přítula (Galium aparine), pýr plazivý (Elytrigia repens), violka rolní (Viola arvensis), ptačinec prostřední – žabinec (Stellaria media), lipnice roční (Poa annua), merlík bílý (Chenopodium album) nebo rdesno blešník (Persicaria lapathifolia).  Jestliže je tedy 70 % druhů plevelů u nás nepůvodních, znamená to, že podíváme-li se na plevelové společenstvo na orné půdě, vidíme především druhy, které v minulosti prodělaly úspěšnou invazi na naše pole.

Řada z těchto nepůvodních druhů se k nám dostala již v počátcích zemědělství, první zemědělci si je přinesli na nová území jako příměs v osivu, další druhy se k nim pak postupně přidávaly v následujících obdobích. Právě v souvislosti s příchodem zemědělství se na našem území poprvé objevily i mnohé další plevele, jako koukol polní (Agrostemma githago), tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), penízek rolní (Thlaspi arvense), zemědým lékařský (Fumaria officinalis), hluchavka nachová (Lamium purpureum), mák vlčí (Papaver rhoeas), hořčice polní (Sinapis arvensis), ředkev ohnice (Raphanus raphanistrum), lilek černý (Solanum nigrum) či svlačec rolní (Convolvulus arvensis). V době bronzové se k nim přidal hlaváček letní (Adonis aestivalis), oves hluchý (Avena fatua), chrpa polní (Centaurea cyanus), bažanka roční (Mercurialis annua) a lopuchy (Arctium sp. div.), v době železné hluchavka objímavá (Lamium amplexicaule) či úhorník mnohodílný (Descurainia sophia). Další druhy byly zavlékány na naše území ve středověku. Konkrétně se jednalo o heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum), mléč rolní (Sonchus arvensis) a drsný (S. asper), lociku kompasovou (Lactuca serriola) nebo rosičku krvavou (Digitaria sanguinalis).

Zatímco až do konce středověku označujeme tyto druhy jako tzv. archeofyty, druhy introdukované v novověku jsou označovány jako neofyty. Zde už bývají k dispozici podrobnější údaje o prvních doložených výskytech. Tak například roku 1750 byla u nás poprvé sbírána turanka kanadská (Conyza canadensis), v roce 1809 byl poprvé zaznamenán durman obecný (Datura stramonium) a rozrazil perský (Veronica persica), 1818 laskavec srstnatý (Amaranthus retroflexus), 1851 heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) a již roku 1853 laskavec zelenoklasý (Amaranthus powellii), který se ale začal šířit až kolem poloviny 20. století, podobně jako pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora), který byl u nás poprvé zaznamenán již roku 1867. V roce 1894 byl již nalezen mračňák Theophrastův (Abutilon theophrasti), ten se však jako polní plevel uplatňuje ve větší míře až v posledních desetiletích. To například plevelné formy prosa setého (Panicum miliaceum), které se na území ČR poprvé vyskytly v roce 1975, se postupně intenzivně šíří již od osmdesátých let.

Způsoby zavlékání

K zavlékání nových druhů na ornou půdu dochází neustále, ne každá nově zavlečená rostlina se ale nakonec stane významným plevelem. Jen přibližně desetina z nově zavlečených druhů je schopna se trvaleji uchytit a z nich opět jen desetina se nakonec opravdu významněji šíří.

K hlavním zdrojům nových druhů patří osivo. Je prakticky nemožné vyprodukovat větší množství osiva zcela bez příměsí semen a plodů plevelů, při setí se tato semena dostanou na pozemek a část z nich může patřit druhům, které se v dané oblasti dosud nevyskytují. Tímto způsobem došlo například k zavlečení plevelné řepy, která se v osivu cukrovky začala vyskytovat až poté, co bylo semenářství této plodiny přeneseno do jižní Evropy, kde se plané a plevelné formy řepy přirozeně vyskytují. Šíření osivem má pro invazní druhy obrovskou výhodu – na rozdíl od ostatních způsobů šíření (doprava, dovoz zemědělských produktů k dalšímu zpracování) se dostanou přímo na pole a do porostu plodiny, ve které se jako plevele mohou uplatnit. Šance na úspěšné uchycení je zde tedy mnohem vyšší.

Dalším významným zdrojem nových druhů plevelů je dovoz zemědělských produktů. Tyto plevelné druhy se u nás poprvé objeví v místech, kde dochází k překládce zboží anebo jeho zpracování. Typickým místem jejich výskytu jsou pak nádraží, přístavy, objekty zpracovatelských závodů. Z těchto stanovišť se pak dále šíří dopravou nebo i přirozenými způsoby na blízkou ornou půdu. To je případ ambrozie peřenolisté (Ambrosia artemisiifolia), pouvy řepňolisté (Iva xanthiifolia), plevelné slunečnice a dalších.

Samotná doprava (železniční, silniční) je velmi efektivním způsobem šíření rostlin do nových oblastí. V našich podmínkách to můžeme velmi dobře pozorovat na příkladu rostlin, které se v současné době rychle rozšiřují podél dálnic. Nejzdařilejším příkladem je aktuální invaze lebedy různosemenné (Atriplex micrantha). Tento druh byl u nás již v minulosti několikrát nalezen, vždy se ale jednalo o ojedinělý výskyt, který byl jen dočasného charakteru. Mezi tím se ale lebeda různosemenná rozšířila v okolních zemích (především Německo, Rakousko) a z nich se po dálnicích dostala na naše území. Vzhledem ke své podobnosti s dalšími druhy lebed a obtížné kontrole obsazovaných stanovišť (především středový pás dálnic, kde je obtížné provádět pozorování), unikly počátky této invaze pozornosti. V roce 2014 byly publikovány údaje o jejím již častém výskytu na Moravě a ve Slezsku, v následujícím roce bylo zjištěno, že se již vyskytuje na mnoha místech i ve středních Čechách, od té doby se její výskyt znásobil a dnes patří k nejhojnějším druhům podél dálnic, kde mnohdy vytváří husté porosty několik kilometrů dlouhé. Vzhledem k tomuto silnému výskytu na dálnicích se začala šířit i na navazující části komunikací nižších tříd, kde roste u krajnic a v příkopech, byly již zaznamenány i výskyty na orné půdě (porost cukrovky). Kromě této lebedy, která se vymyká rychlostí, s jakou se u nás rozšířila, se podél dálnic v současnosti šíří i další invazní druhy rostlin, jako je starček úzkolistý (Senecio inaequidens), bytel metlatý (Kochia scoparia), oman smradlavý (Dittrichia graveolens).

Invaze plevelů na ornou půdu

V průběhu 20. století mohli zemědělci zaznamenat několik invazí na ornou půdu, které významně pozměnily plevelné spektrum.

Již v prvních desetiletích se na polích rozšířil starček jarní (Senecio vernalis). V letech po první světové válce bylo jeho šíření na orné půdě velmi rychlé, zapleveloval především pícniny a obilniny, později ale z ne zcela jasných důvodů opět vymizel a dnes se s ním můžeme setkat vcelku ojediněle v teplejších oblastech jako s plevelem v prořídlých porostech vojtěšky.

Ve 40. a 50. letech se invazivně rozšířily pěťoury – z nich pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora) dříve, pěťour srstnatý (G. quadriradiata) později a dosud jeho šíření pokračuje, neboť zatím neobsadil všechny vhodné oblasti. Velmi rychle se z těchto dvou nových druhů staly jedny z nejvýznamnějších plevelů v zelenině a v domácích zahradách.

V podobné době se začal intenzivněji šířit i laskavec zelenoklasý (Amaranthus powelii).

V polovině osmdesátých let začala úspěšná invaze plevelné řepy, ve stejné době se na jižní Moravě rozšířilo plevelné proso seté.

Na přelomu 20. a 21. století se na našich polích začal objevovat mračňák Theophrastův (Abutilon theophrasti), který se rychle stal obtížným plevelem v cukrovce.

V současné době sledujeme počátek šíření ambrozie na orné půdě, především v oblasti středního Polabí a jižní Moravy. Vzhledem k tomu, o jak agresivní plevel se jedná, může v budoucnu silně ovlivnit způsoby regulace plevelů v širokořádkových plodinách.

Význam invazních plevelů

Význam invazních plevelů spočívá především v tom, že často odolávají používaným způsobům ochrany porostů plodin proti zaplevelení. Kvůli tomu se mohou na pozemcích rychle rozšířit a následně komplikují herbicidní ochranu a vynucují si její změny, často pak bývá ošetření proti plevelům výrazně dražší oproti pozemkům, na kterých se daný invazní druh dosud nevyskytuje. Nejvýhodnější je, pokud se nám je podaří z pozemku odstranit již v počátcích jejich výskytu, kdy je nutné zničit všechny jedince a zabránit jejich vysemenění, tak, aby nedošlo k vytvoření vysoké zásoby semen v půdě. V této fázi se vyplatí ruční pletí, kdy je dosud menší počet rostlin možné vyhledat a po vytržení odnést mimo pozemek, aby nedošlo k případnému dozrání semen.

Jestliže se jednou na pozemku daný druh rozmnoží, už se ho obvykle nikdy nepodaří odstranit přímými zásahy chemickými ani mechanickými – ani nákladné ruční pletí již není dostatečně účinné, z velkého množství rostlin vždy část přežije zásah a další vzejdou z půdní zásoby. V takovýchto případech je nezbytné změnit osevní postup a zcela vynechat pěstování těch plodin, ve kterých se daný invazní druh může uplatnit. Toto je potřeba dodržovat po dostatečně dlouhou dobu, aby došlo k odumření zásoby semen v půdě a druh se mohl na pozemku objevit pouze v důsledku nového zavlečení. V některých případech ale ani tento výrazný zásah nepomáhá, neboť například semena mračňáku mohou v půdě přežívat až půl století a stále si uchovávat dobrou klíčivost.

Úspěšná invaze heřmánkovce nevonného na našem území proběhla již ve středověku

Pěťour srstnatý pochází z Jižní Ameriky a u nás se začal šířit v polovině 20. století

Lebeda různosemenná se během posledních 5 let stihla rozšířit podél většiny našich dálnic

Od poloviny 80. let se v porostech cukrovky v ČR šíří plevelná řepa

Ambrozie peřenolistá se u nás dlouho vyskytovala především v prostoru železničních nádraží, v současnosti se v teplejších oblastech již vyskytuje i na orné půdě

Mračňák Theophrastův se rozšířil až počátkem 21. století