Pracovní cesty mimo pracovní dobu

JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (www.bozpprofi.cz)

Dotaz:

Máme zaměstnance, který má pracovní dobu od pondělka do pátku, 8 hodin denně a je placený stabilní měsíční částkou. Může jezdit na pracovní cesty o víkendu, nebo nastoupit na cestu do zahraničí v pátek a vrátit se v sobotu? Jak je to s úhradou mzdy? Cestovné mu bude vyplaceno dle tarifů, ale může jezdit za obchodem i o víkendech? Měl by mít nějakou mzdovou náhradu kromě cestovného?

Odpověď:

Podle § 42 zákoníku práce platí zásada, že zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na dobu nezbytné potřeny na pracovní cestu a jen na základě dohody s ním. Pracovní cesta je stejně jako převedení na jinou práci nebo přeložení do jiného místa výkonu práce změna pracovního poměru a změny pracovního poměru obecně (až na výjimky taxativně v zákoníku práce vyjmenované) se musí dít výhradě na základě dohody zaměstnavatele a zaměstnance. Proto je na zaměstnanci, jestli bude s podmínkami pracovní cesty (s tím že např. vyjede v pátek a vrátí se v sobotu) souhlasit. Zaměstnavatel se s ním musí v tomto směru dohodnout.

Zaměstnavatel by přitom měl brát v úvahu i zásady BOZP, aby např. zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek mezi směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu. Setkala jsem se s případy, kdy zaměstnavatel vyslal zaměstnance na pracovní cestu až po skončení směny v odpoledních hodinách a ještě se zaměstnancem dohodl, že bude řídit osobní vůz a pojede do Německa. Tak to je pak v rozporu se všemi základními zásadami BOZP.

Zaměstnanec na pracovní cestě bude zajisté vykonávat práci, bude plnit pracovní úkoly a to se musí hodnotit jako pracovní doba nebo za situace, kdy má zaměstnanec týdenní pracovní dobu odpracovanou, jako práce přesčas. Obecně platí, že každý zaměstnavatel může každému zaměstnanci nařídit 8 hodin práce přesčas týdně. A s náhradou mzdy za práci přesčas je třeba zacházet podle obecných zásad obsažených v § 114 zákoníku práce. Pokud má zaměstnanec podle nového znění § 114 odst. 3 zákoníku práce sjednanou mzdu již s přihlédnutím k případné práci přesčas nebo se jedná o vedoucího zaměstnance, pak mu dosažená mzda a příplatek, resp. případně náhradní volno za práci přesčas nepřísluší. Pokud se ale na něj vztahuje obecná úprava § 114 odst. 1 zákoníku práce, pak mu za dobu práce na pracovní cestě přísluší mzda a příplatek za práci přesčas, případně náhradní volno místo příplatku.

Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů (zejména např. cestováním apod.), která nespadá do pracovní doby není pro účely odměňování ničím. Pouze doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby zaměstnance, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci podle § 210 zákoníku práce mzda nekrátí. Příklad zaměstnanec má směnu od 8 hodin do 16,30 hodin a dohodne se zaměstnavatelem, že vyjede na pracovní cestu ve 13 hodin. Pak doba od 13 hodin do 16,30 je překážkou na straně zaměstnavatele, zaměstnanec po tu dobu nic nedělal, nekonal práci, pouze seděl ve vlaku a za tuto dobu se mu mzda nekrátí. 

 

Přesčas a krácení odpočinku

JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (www.bozpprofi.cz)

Dotaz:

Zaměstnanec má odpracovány 3 dny a jde čtvrtý na ranní, ale zaměstnavatel chce, aby po té ranní šel na noční a zůstal na 16 hodinové směně. Neporušuje zaměstnavatel § 90 zákoníku práce? Doba odpočinku mezi směnami by měla byt 11 hodin, nebo zkrácená na 8 s tím, že následující odpočinek by měl být navýšen o ty 3 hodiny. Může tedy zaměstnavatel nařídit po čtvrté ranní směně v tentýž den noční a k tomu ještě šestnáctihodinovou směnu?

Odpověď:

Domnívám se, že může. Abych mohla odpovědět skutečně jednoznačně, musela bych ještě vědět, v jakém režimu (jestli rovnoměrném režimu pondělí až pátek nebo v nerovnoměrném režimu) zaměstnanec pracuje a to z Vašeho dotazu není zcela jasné. Spíše to ale vypadá, že pracuje v pravidelném rovnoměrném režimu pondělí až pátek. V tom případě zaměstnavatel nic neporuší. Zákon dává zaměstnavateli možnost nařídit zaměstnanci 8 hodin práce přesčas týdně, tomu se nelze bránit, to je zaměstnancova povinnost. Dále pak mu dává možnost zkrátit nepřetržitý odpočinek v týdnu až na 8 hodin (§ 90 odst. 2 zákoníku práce) za podmínky, že následný odpočinek zaměstnanci prodlouží o hodiny zkrácení. Pokud pracujete v rovnoměrném rozvrhu pondělí až pátek, tak zaměstnavatel postupuje chytře, využívá možností daných mu zákonem. Odpočinek po páteční směně prodlužovat nemusí, protože se kryje s odpočinkem v týdnu.

 

 

Úrazové pojištění u sezónních zaměstnanců

JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (www.bozpprofi.cz)

Dotaz:

Musím mít uzavřené a platit povinné pojištění pro případ pracovního úrazu, když nemám trvalé zaměstnance, ale zaměstnávám pouze sezónní zaměstnance na dohodu o provedení práce. A v případě, že nemusím, z čeho bude odškodněn případný pracovní úraz?

Odpověď:

1) Podle ustanovení § 205d starého zákoníku práce (platí dnes přes ustanovení § 365 zákoníku práce) je povinností každého zaměstnavatele, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance jsou povinni platit zákonné pojištění odpovědnosti za škodu z titulu pracovních úrazu – viz ustanovení § 205d odst. 1 starého zákoníku práce „Zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni (dále jen zákonné pojištění) u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně jejího právního nástupce v České republice (dále jen pojišťovny). To se nevztahuje na organizační složky státu.“

Jak je patrno z uvedeného, zákon nehovoří o zaměstnancích v pracovním poměru, nebo o jiných zaměstnancích, jednoduše říká „zaměstnanci“, a to jsou všichni zaměstnanci v pracovním poměru i činní na základě některé z dohod o provedení práce. Proto i když zaměstnáváte zaměstnance jen po sezónu, tedy ve smyslu § 205d odst. 1 starého zákoníku práce jen po sezónu jste zaměstnavatel, musíte platit pojistné, po skončení sezón jednoduše pojišťovně oznámíte, že nejste zaměstnavatelem. Vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání k tomu ještě upřesňuje: „zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele.“

2) Vzhledem k tomu, že se jedná o zákonné pojištění je pojišťovna povinna plnit, ať je pojistné ze stran zaměstnavatele zaplaceno nebo nezaplaceno, ale podle ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., platí, že „Proti zaměstnavateli, který byl v době výplaty pojistného plnění v prodlení s placením pojistného, má pojišťovna právo na úhradu až do výše plnění, které vyplatila z důvodu pojistných událostí vzniklých v době, za kterou nebylo zaplaceno pojistné.“

 

 

Zajištění tekutin pro zaměstnance na služební cestě

JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (www.bozpprofi.cz)

Dotaz:

S ohledem na vysoké letní teploty se na vás obracím s dotazem ohledně zajištění pitné vody a následně i ochranných nápojů zaměstnancům, kteří jsou sice v třídě práce I, tedy převážně v kancelářských prostorách, přesto občas musí na služební cesty, příp. na venkovní pracoviště.

Zejména prosím o informaci, jak je možné v uvedených podmínkách splnit zpřístupnění pitné vody zaměstnancům (v třídě práce I) a ve velmi vysokých teplotách i ochranných nápojů na služební cestě a dále pak i na samotných venkovních pracovištích, kam se dostaví. Jedou např. 4 hodiny dopravními prostředky, pak se dostaví na dané místo na venkovním pracovišti – např. zde budou posuzovat mostní konstrukce (pozn. v okolí není nic než např. železniční trať, pole apod.), příp. zaměstnanci budou kontrolovat jen firmu, která na venkovním pracovišti (staveniště firmy) vykonává činnosti na daném místě apod.

Obdobný problém se týká i dostupnosti WC, příp. i teplé vody pro očistu na služebních cestách a venkovních pracovištích, kde probíhá jednání, kontrola apod.

Následně prosím i o informaci, zda má zaměstnanec na služební cestě, příp. při pohybu z objektu A do objektu B, které jsou od sebe vzdáleny např. 20 minut (tentokrát v zimním období) nárok na oděv proti chladu?

Odpověď:

To, že zaměstnanci z větší části pracují převážně v kancelářích a tato jejich práce se podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, vejde do hygienických limitů pro zátěž teplem, nemusí platit bez výjimek a jednou pro vždy. Jako platí, že ochranné nápoje se poskytují v závislosti na momentální denní teplotě, tak musíte denně přehodnocovat i to, za jaké teploty dotyčný zaměstnanec pracuje a podle toho mu poskytovat ochranný nápoj. Tím chci říci, že když zaměstnanec bude celý den venku posuzovat mostní konstrukce, že nemůžete říci, že vykonává kancelářskou práci, ten den mu musíte poskytnout ochranný nápoj v množství odpovídajícím venkovní teplotě.

Ochranný nápoj chránící před zátěží teplem se poskytuje v množství odpovídajícím nejméně 70 % ztráty tekutin a minerálních látek potem a dýcháním za osmihodinovou směnu. V tabulce je přímo uvedeno i množství ochranného nápoje při překročení teploty o 1 °C, takže výpočet není složitý.

Příklad – zaměstnanci pracujícímu v zahradnictví ve třídě IIIb při teplotě 20 °C vypočteme nárok na ochranný nápoj takto – dle tabulky mu přísluší 0,17 l ochranného nápoje za každý stupeň nad hodnotu tomin a vzhledem k tomu, že pro něj je tato hodnota 16 °C pak pracuje v prostředí převyšujícím tuto hodnotu o 4 °C, vynásobíme 4 hodnotou 0,17 l a zjistíme, že v konkrétní den má nárok na 0,68 l ochranného nápoje.

Dříve také platilo, že v případě, že jde o práci zařazenou podle přílohy č. 1 k tomuto nařízení, části A, tabulky č. 1 do třídy IIb nebo IIIa, se jako ochranný nápoj poskytuje balená přírodní minerální voda slabě mineralizovaná, balená pramenitá voda nebo balená kojenecká voda nebo voda splňující obdobné mikrobiologické, fyzikální a chemické požadavky jako u jmenovaných balených vod. To dnes již není takto uváděno. Obecně platí, že přírodní vody slabě mineralizované, pramenité a kojenecké vody z jednoho zdroje není možno uvádět do oběhu pod různými názvy, nelze však vyloučit, že zdroj pramenité vody bude využíván i pro výrobu některých pitných vod pod různými označeními. Pak taková pitná voda může být i velmi kvalitní vodou z podzemního zdroje a může být považována za ochranný nápoj.

Proto dnes nařízení vlády č. 361/2007 Sb. výslovně stanoví: „V případě, že jde o práci zařazenou podle přílohy č. 1 k tomuto nařízení, části A, tabulky č. 1, do třídy I až IIIa, se jako ochranný nápoj poskytuje přírodní minerální voda slabě mineralizovaná, pramenitá voda nebo voda splňující obdobné mikrobiologické, fyzikální a chemické požadavky jako u jmenovaných vod.“ Jen tam, kde taková kvalita zdroje vody není k disposici je třeba „balené vody“ dovážet, stejně jako pitnou vodu pro potřeby pití zaměstnanců a zajištění předlékařské pomoci.

Pokud se týká druhé otázky – tak je platí podle § 104 zákoníku práce obecná zásada, že zaměstnavatel poskytování OOPP nesmí nahrazovat finančním plněním. Poskytování mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů však může hradit zaměstnanci určitým předem stanoveným příspěvkem, který není zaměstnanci daněn. U ochranných nápojů se finanční příspěvky poskytují často zaměstnancům, kteří pracují na venkovních pracovištích mimo dosah pracoviště zaměstnavatele (zaměstnanci ve stavebnictví, údržby silnic a dálnic, lesní dělníci apod.). Zaměstnavatel toto stanoví předem vnitřním předpisem. Stejně jako příspěvek na údržbu a praní OOPP a mycí, čistící a dezinfekční prostředky i ochranné nápoje jsou pro zaměstnavatele daňově uznatelným výdajem a zaměstnanci se nedaní. Zaměstnavatel by však měl zároveň i stanovit kontrolu (především vedoucími zaměstnanci) nad tím, že si zaměstnanci skutečně budou ochranné nápoje kupovat a že je budou v pracovní době průběžně pít. Ochranný nápoj je prostředek individuální ochrany zaměstnance před riziky spojenými s výkonem práce a musí se používat při práci na pracovišti a nelze s ním zacházet jako s příplatkem za práci přesčas.

Třetí dotaz – pohyb zaměstnance z objektu do objektu není práce v rizikovém prostředí. Podle § 104 zákoníku práce platí zásada, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem. To znamená, kdyby zaměstnanci trvale pracovali mezi uvedenými objekty, pak mají nárok na OOPP, ale pokud pouze přechází z jedné budovy do druhé (např. na schůzi, na školení apod.), pak si vezmou šálu a čepici, v které přišli do práce. V okamžiku, kdy by ale jeli v mrazu např. zaměřovat ony mostní a železniční konstrukce a celé dny vykonávali práci de facto na venkovním pracovišti, pak samozřejmě nárok na ochranný kabát a ochranné boty mají.

Pokud se týká WC, tak to je upraveno podobně jako zásobování pitnou vodou a vodou pro zajištění osobní hygieny zaměstnanců v nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci a dále pak v ustanovení § 54 odst. 7 zákoníku práce. Na venkovních pracovištích, jako jsou staveniště apod. je mobilní WC dnes již běžný standard. Na pracovní cestě samozřejmě nemůže zaměstnavatel zajišťovat zaměstnanci hygienické podmínky jako na pracovišti. Pracovní cesta je z pohledu zákoníku práce změna místa výkonu práce a s tou zaměstnanec může nebo nemusí souhlasit, resp. zaměstnavatel mu nemůže nařídit pracovní cestu, to může učinit pouze po dohodě se zaměstnancem. A když zaměstnanec souhlasí s vysláním na pracovní cestu, tak si uvědomuje i podmínky, za kterých ji bude konat a třeba i onu dostupnost WC a podle toho dá nebo nedá souhlas zaměstnavateli, aby ho vyslal na pracovní cestu.

*****

Tabulka č. 2 přílohy 1 nařízení vlády č. 361/2007 Sb.

Zátěž teplem při práci na nevenkovním pracovišti
s neudržovanou teplotou přirozeně větraném,
na pracovišti, na němž je k větrání použito kombinované nebo nucené větrání
a na pracovišti s udržovanou teplotou jako technologickým požadavkem

 

Třída práce	M [W.m-2] (brutto)	tominnebo tg min	tomaxnebo tg max	va [m.s-1]	Rh [%]
		[°C]	[°C]
I	≤ 80	20	27	0,01 až 0,2
IIa	81 až 105	18	26
IIb3)	106 až 130	14	32	0,05 až 0,3
IIIa	131 až 160	10	30		30 až 70
IIIb	161 až 200	10	26
IVa	201 až 250	10	24	0,1 až 0,5
IVb1)	251 až 300	10	20
V2)	301 a více	10	20

Vysvětlivka k tabulce č. 2:

Hodnoty t_omax nebo t_gmax pro přirozeně větraná pracoviště vyžadují oblek o tepelném odporu 0,5 clo.

Hodnoty t_omin nebo t_g min pro přirozeně větraná pracoviště vyžadují oblek o tepelném odporu 1,0 clo.

V případě, že v_a na pracovišti je ≤ 0,2 m.s^-1 platí, že t_o = t_g

¹⁾  Práce třídy IVb není pro ženy celosměnově přípustná z hlediska hygienických limitů fyzické zátěže, režimová opatření je nutno aplikovat i při t_o ≤ 10 °C.

²⁾  Práce třídy V není pro ženy z hlediska hygienických limitů fyzické zátěže přípustná; pro muže není celosměnově z hlediska hygienických limitů fyzické zátěže přípustná, režimová opatření je nutno aplikovat i při t_o ≤ 10 °C.

³⁾  U prací zařazených do třídy práce lIb až V musí být současně dodrženy přípustné limity pro krátkodobě a dlouhodobě přípustnou zátěž z hlediska energetické náročnosti práce.

***

Tabulka č. 6 z přílohy 1 nařízení vlády č. 361/2007 Sb.

Náhrada tekutin při práci v zátěži teplem
v závislosti na teplotě t_o nebo t_gna pracovišti za osmihodinovou směnu
a maximální teplota, při níž je dosaženo maximální ztráty tekutin

 

Třída práce	M [W.m-2]	Náhrada tekutin za směnu při ztrátě tekutin potem a dýcháním 1,25 litrů a více		Teplota, při níž je dosaženo maximální přípustné ztráty tekutin potem a dýcháním 3,9 l/8 h
		to nebo tg(°C)	(litry)++)(litry/l °C)	to nebo tg[°C]	náhrada vody [litry]
I+)	80	31 až 36	0,9 až 2,7 (0,36)+++)	není přípustná	3,1
IIa+)	81 až 105	27 až 34	0,9 až 3,1 (0,24)	není přípustná
IIb	106 až 130	24 až 32	0,9 až 2,8 (0,24)	≥ 33
IIIa	131 až 160	20 až 29	0,9 až 2,8 (0,21)	≥ 30
IIIb	161 až 200	16 až 27	0,9 až 2,8 (0,17)	≥ 28
IVa	201 až 250	15 až 24	1,2 až 3,0 (0,2)	≥ 25
IVb	251 až 300	15 až 21	1,6 až 3,0 (0,23)	≥ 22
V	≥ 301	15 až 17	2,2 až 3,0 (0,4)	≥ 18

Vysvětlivka k tabulce č. 6

Množství poskytovaných nápojů platí pro v_a ≤ 1 m.s^-1 a Rh < 70 %.

⁺⁾ t_g na neklimatizovaných pracovištích třídy práce I a IIa nesmí překročit t_o nebo t_g 34 °C. Tato výjimka platí v případě, že venkovní teplota vzduchu je vyšší než teplota přípustná uvedená v tab. č. 2 pro pracoviště kategorie I a IIa.

⁺⁺⁾ Náhrada tekutin na pracovištích třídy I až IVa se stanoví interpolací v závislosti na t_g, t.j. na každý 1°C nad dolní hranicí rozpětí pro příslušnou třídu práce se přičte k základní hodnotě náhrady vody pro danou třídu práce hodnota uvedena v závorce.

⁺⁺⁺⁾ výše připočítané náhrady nad základní hodnotu náhrady tekutin.

Příklad:

Je třeba stanovit náhradu tekutin pro třídu práce IIIa a t_o = 27 °C

Rozpětí ve °C pro třídu práce IIIa = 20 až 29 °C, rozdíl 9 °C

Náhrada tekutin pro uvedené rozpětí = 0,9 až 2,8 litrů, rozdíl 1,9 litrů

1,9 : 9 = 0,21 litr/l °C

27 – 20 = 7°C

Náhrada tekutin za osmihodinovou směnu = 0,21 x 7 = 1,47 + 0,9 = 2,37 litrů = 2,4 litrů.