Ing. Josef Gall; Týn nad Bečvou

Problém není v nedostatku deště, ale v celkovém rozložení srážek. Ačkoli jsme stejně jako v předchozích letech také po většinu loňského roku informováni prostřednictvím médií o pokračujících rizicích sucha a nutnosti se na důsledky projevů sucha cíleně adaptovat, nelze rok 2019 zařadit za předchozích pět let jako další suchý rok.

Proč ČR trápí sucho, i když prší?

Problém není v nedostatku deště, ale v celkovém rozložení srážek. Ačkoli jsme stejně jako v předchozích letech také po většinu loňského roku informováni prostřednictvím médií o pokračujících rizicích sucha a nutnosti se na důsledky projevů sucha cíleně adaptovat, nelze rok 2019 zařadit za předchozích pět let jako další suchý rok. Samozřejmě je otázkou, jakým směrem se bude množství srážek ubírat dál, vše ale nasvědčuje tomu, že pětileté období nedostatku srážek v ČR bylo přerušeno. Kardinální otázkou pak je, zdali byl výjimkou spíše rok loňský nebo bylo výjimkou předchozích pět let. To ale nikdo neví.

Vody je dost – jen ji rozvézt

Co je ovšem charakteristické jak pro předchozích pět let, tak pro minulý rok, a co bylo zřejmé i v letech před tím, je nerovnoměrné rozložení srážek po území naší země. Nejde přitom jen a pouze o intenzitu a rozložení množství srážek v jednotlivých měsících, což se obvykle zmiňuje, ale také o prohlubující se nerovnoměrné rozložení dešťových srážek na jednotlivých lokalitách. Rozdíly, i z historických statistik, jsou obrovské, několikaleté průměry na různých místech ČR kolísají od přibližně 400 mm ročně až po zhruba 1 450 mm ročně. Některé lokality jsou tak (a budou) dlouhodobě na suchu, jiné jsou (a budou) vláhou z dešťů zásobeny „až moc“. Za této situace je tak hlavní výzvou pro ČR zajistit rovnoměrnější distribuci vody po celém svém území, než je tomu dosud.

To je v praxi možné především prostřednictvím převaděčů a přivaděčů vody z jednoho území do druhého, jinými slovy dobudováním páteřní vodohospodářské soustavy. Zatímco z pohledu zemědělství a přírody jako takové je rozhodující obnovovat a zvyšovat množství drobných vodních ploch v krajině, z hlediska zajištění zdrojů vody pro průmysl a zajištění pitné vody pro obyvatele ČR je nejdůležitější podpora rozvádění vody mezi jednotlivými regiony a lokalitami. Řešením naopak není budovat nové vrty za situace, kdy jsou hladiny podzemních vod výrazně sníženy a jen tak se nedoplní, nehledě na to, že při doložitelném nerovnoměrném plošném rozložení srážek v ČR není žádná záruka, že v místě plánovaných nebo již uskutečněných vrtů za situace, kdy tam dnes ještě zdroje vody jsou, tam budou také za 5, 10 nebo 20 let.

Vody je dost – jen ji zadržet

I ve srážkově nejméně bohatých letech naprší v ČR v průměru více než 40 miliard kubíků vody ročně (v posledních letech to bylo v roce 2015 – zhruba 42 miliard kubíků). To v praxi znamená téměř 30× více vody (ve srážkově bohatých letech 40× více), než činí celková roční spotřeba vody v ČR pro průmysl, zemědělství a pitné vody pro obyvatele dohromady. Pokud se přitom více vody z dešťů vsákne do půdy (jen potenciál zemědělských půd činí 8,5 miliardy kubíků), stačí stávající srážky bohatě i pro přírodu, i pro člověka. Jen pro zajímavost – zemědělství v naší zemi spotřebuje zhruba 3 % vody v podobě závlah; často uváděný údaj o tom, že zemědělství spotřebovává až 70 % vody, se týká zahraničí a zemědělské produkce v subtropických a tropických oblastech.

Bohužel ale naše zemědělská i lesní půda dokáže zadržet jen něco více přes polovinu uvedeného množství (5,1 miliardy kubíků), další rezervy jsou pak v obcích či městech, která by měla snižovat množství asfaltových a betonových ploch s neprostupným povrchem. ČR nicméně rozhodně nehrozí, že „bude na suchu“ – deště je stále dostatek a žádný katastrofický scénář, včetně těch nejvíce katastrofických, nepočítá s tím, že by nad střední Evropou v budoucnosti přestalo pršet. Stále ještě u nás prší, loni dokonce i více rok předtím. Vláhy je a bude dost a kolik z miliard kubíků vody, které ročně spadnou na naše území, dokážeme využít, záleží jak na struktuře krajiny, na architektuře měst, tak třeba i na rozvojových plánech obcí a z nich plynoucích záborech kvalitní zemědělské půdy.

Hlavním naším problémem je proto zadržet vodu v krajině na co nejdelší dobu. Jistě, prší nerovnoměrně, v některých lokalitách opravdu velmi málo, srážky jsou často příliš intenzivní a krátké, ale ještě prší. Jsou země, kde prší mnohem méně nebo kde se pravidelně střídají dlouhá bezesrážková období, mnohem delší, než u nás. Nejsme na tom prostě zatím tak zle, jak to často vypadá, máme ale velké rezervy nejen ve schopnosti půdy vodu vsáknout, ale také v množství míst, kde lze vodu z dešťů „uskladnit“, a také v možnosti převádět vodu z jedné lokality do jiné, právě proto, že na některých místech v ČR prší pravidelně více a v jiných pravidelně méně. Výzvou pro ČR je tak především srážkovou vodu zadržet a do lokalit, kde příliš pršet nebude, rozvést tuto vodu „trubkami“. Nic víc, nic míň. Bylo by vhodné si tuto skutečnost při stále vynalézavějších katastrofických scénářích včas uvědomit, abychom zbytečně neplýtvali penězi – i svými nervy.

Podpora státu nikde

Ústavní ochrana vody, což je aktuální hit legislativních aktivit napříč spektrem politických stran, není na první pohled „nic proti ničemu“, a pro někoho může mít i svou logiku. Je ale třeba zdůraznit, že původně i dobře míněný úmysl se může zvrtnout do velmi složitých právních situací (jak se to u nás často stává) a v důsledku přinést mnohem více škody než užitku. Podstatně důležitější a pro prevenci rizik sucha praktičtější by přitom byla spíše další plánovaná, ale stále nevyhlášená „Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“ a „Podpora výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací“. Na ty čekají zemědělci, obce a především samotná krajina – ale zatím kde nic, tu nic.

Realizace těchto kroků je dnes mnohem potřebnější, než složitě měnit kvůli vodě Ústavu.

Zdroje: www.idnes.cz , www.seznamzpravy.cz

Přes půdní škralou se špatně vzchází

Výrazný projev půdního sucha

Počátek podesychání pšenice

Reakce kukuřice na sucho a horko – svinování listů

Ztráta turgoru u cukovky

Ozimé obilniny

Počasí a přezimování ozimých obilnin

Na stav a přezimování ozimů má významný vliv průběh počasí. Ovlivňuje sklizeň předplodiny, kvalitu zpracování půdy, termín setí, rychlost vzcházení, zapojení a celkovou kondici i zdravotní stav porostu.

Schopnost obilnin odolávat nepříznivým podmínkám zimy je umožněna schopností rostlin přizpůsobit se projevům klimatu a aktuálním povětrnostním podmínkám. Vnější faktory zimy jsou nezbytnou podmínkou k vyvolání pochodů přizpůsobení rostlin. Je-li však intenzita vnějších faktorů příliš silná (náhlé změny) nebo když působí příliš dlouho, dochází k poškození a úhynu rostlin. Z meteorologických prvků má rozhodující vliv zejména nízká teplota. Odolnost vůči mrazu patří k nejdůležitějším vlastnostem ovlivňujícím stav ozimů. Dosahovaná odolnost se však během zimy mění a je výrazně ovlivňovaná průběhem počasí. Z hlediska vývinu zimovzdornosti ozimů je důležitá etapa otužování, období stability odolnosti a ztráty odolnosti.

Etapa otužování

Pro dobré otužení je nutné, aby pokles teplot byl postupný z relativně vysokých hodnot na začátku podzimu až k bodu mrazu koncem podzimu. Další fáze otužování je spojena s výskytem mírných mrazů -2 až -6 °C, které účinněji urychlují nárůst odolnosti. Proces otužování příznivě ovlivňuje dostatek slunečního svitu na podzim a půdní i atmosférické sucho v době podzimu a začátkem zimy. Naopak pochody otužování jsou potlačeny vyšší půdní teplotou a přesycením ornice vodou, čímž se rovněž zvyšuje škodlivý účinek mrazů. Pro stabilitu vysoké odolnosti během zimy je důležitý výskyt mírných mrazů.

Z agrotechnických opatření ovlivňujících mrazuvzdornost a přezimování je to například účelné používání mořidel a intenzita a způsob hnojení, které může významným způsobem zahustit porost. Jedním z rozhodujících činitelů, který může vytvořit dobře zapojený hustý porost, je dodržování agrotechnických termínů setí. Porosty jsou potom vůči nepříznivým podmínkám odolnější. Pozdní termíny setí ozimých obilnin vždy nedávají požadované výnosy. Porosty mají méně odnoží, jsou slabé a mají menší zásobu cukru, a tím jsou i náchylnější k vyzimování. Na druhou stranu jsou však časně seté husté porosty náchylnější k napadení houbovými a zejména virovými chorobami. Ale v žádném případě není možné vycházet z toho, že i pozdní termíny setí vhodných odrůd zajistí dobrý výnos. Může se to stát (při teplé zimě), ale není to pravidlem.

Stabilita odolnosti

Nejproměnlivější je druhá etapa, charakterizovaná kolísáním odolnosti v závislosti na trvání a počtu oblev v zimním období. Oteplení uprostřed zimy vede ke snížení odolnosti ozimů.

Významnou ochrannou funkcí proti účinkům mrazu je výška sněhové pokrývky. Pod vyšší sněhovou pokrývkou na nezmrzlé půdě ovšem může vzniknout tzv. vyležení porostů, kdy dochází k narušení energetické bilance, která vzniká nerovnováhou (disproporcí) mezi probíhajícím dýcháním a sníženou fotosyntézou.

Další faktory ohrožující přezimování se uplatňují většinou nepravidelně, časově omezeně a hlavně na relativně menších plochách. Jedná se např. o stres vymokáním, kdy mohou být rostliny zaplaveny vodou z tajícího sněhu i ledu po oblevě a jarní zaplavení může ještě vedle přímého účinku násobit dřívější poškození rostlin mrazem. Při opakovaném zmrznutí a roztátí, kdy se povrchová vrstva půdy vertikálně zvedá, může docházet (zváště u mělce zasetých porostů) i k vytahování rostlin. Přitom může docházet i k přetrhání kořínků.

Zimní sucho následně způsobuje hlavně u nadzemních částí rostlin dehydrataci pletiv, až dojde k jejich zaschnutí a odumření. Při poklesu teplot pod 0 °C kořeny již téměř nepřijímají vodu, přičemž transpirace z nadzemních částí je ještě zesílena nízkou relativní vlhkostí, přímým slunečním zářením a větrem. Názorným příkladem bylo předjaří 2011 na střední Moravě.

Ztráta odolnosti

Stresové faktory zimního období se většinou uplatňují ve vzájemné kombinaci. K poškození rostlin může dojít v kterémkoliv období zimy, i když riziko výskytu podmínek vyvolávajících ztrátu odolnosti se ke konci zimy zvyšuje. V předjaří nebo počátkem jara souvisí rychlá ztráta odolnosti ozimů vůči mrazu se zvyšováním teploty půdy a s obnovením rychlého růstu a vývoje rostlin.

Hodnocení mrazuvzdornosti a poškození rostlin

Největší odolnost mrazům (mrazuvzdornost) má žito ozimé (-25 až -30 °C), tritikale ozimé (až -20 °C), pšenice ozimá (-15 až -20 °C), ječmen ozimý (-12 až -15 °C).

Velmi záleží na úrovni a době trvání sněhové pokrývky, zejména při silnějších mrazech, kdy i několika centimetrová vrstva sněhu dokáže ochránit i pozdě seté a jinak zeslabené porosty. Hodně o tom rozhoduje i odolnost odrůdy a aktuální stav mrazuvzdornosti, který se během zimy mění.

Při větším poškození porostu je někdy nutné porost zaorat a provést náhradní osev. Orientační kritické počty rostlin podle stupně odnožení: pšenice ozimá 350–400 odnoží na 1 m², žito 300–350 odnoží, ječmen ozimý víceřadý 350–450 odnoží, ječmen ozimý dvouřadý 400–450 odnoží, tritikale 350–400 odnoží.

Metodika stanovení životaschopnosti ozimých obilnin a řepky uvedena na www.vukrom.cz

Vegetační období se během posledních dvaceti let (podle oblastí) prodloužilo o 15–25 dní. Což s sebou s narůstajícími meteorologickými extrémy přináší i rostoucí riziko výskytu vegetačních mrazů i holomrazů.

Porost pšenice po sejití sněhu

Porost pšenice poškozený mrazy

Vyležení porostu pšenice

Uváděné informace by měly posloužit jako vodítko ke sledování porostů a pro práci v terénu.