V současnosti vrcholí několikaleté jednání o reformě zemědělské politiky jak na evropské úrovni, tak také u nás doma v Česku. To, že se již po několikáté opakuje situace, kdy nebyly evropské orgány schopny najít shodu včas a je nutné zavést dočasné období pro přechod na nové podmínky, ukazuje, jak složité téma a jak velké politikum je otázka zemědělství v Evropské unii.

Společná zemědělská politika patří k nejstarším pilířům Evropské unie. V minulosti bylo hlavním cílem společné zemědělské politiky zajistit dostatek potravin pro země Evropského hospodářského společenství a také vytvořit právní rámec, který má zajišťovat jistou míru férovosti a spravedlnosti mezi zemědělci v jednotlivých zemích. Jakkoliv se může zdát, že máme jednotný trh a také jednotná pravidla pro zemědělskou politiku, žádný členský stát se ve skutečnosti nevzdal potřeby udržet si určitou míru vlastní potravinové soběstačnosti a potravinové bezpečnosti, stejně tak snahy podpořit či zvýhodnit své zemědělce. Aby tomu tak bylo v co nejmenší míře, má hlídat Evropská komise a pomáhat by jí v tom měla právě společná zemědělská politika.

Nicméně po rozšíření Evropské unie o nové postkomunistické země se podoba zemědělské politiky výrazně změnila. To přineslo větší různost systémů v různých zemích a s tím se logicky i snížila schopnost vytvářet rovné podmínky pro všechny zemědělce bez ohledu na zemi, ve které hospodaří. Takovým konkrétním příkladem mohou být odlišné systémy administrace tzv. přímých podpor neboli plateb na plochu, a to včetně velkých rozdílů ve výši těchto podpor. Ve většině nových zemí je vyplácena podpora na plochu, tj. sazba na jeden hektar zemědělské půdy, zatímco ve většině původních zemí je podpora vyplácena na farmu, tj. že každý farmář měl odlišnou výši této platby podle toho, jaké plodiny a komodity v minulosti produkoval. Také rozdíly mezi zemědělci v jednotlivých zemích jsou obrovské. Zatímco maltský zemědělec dostane podporu asi 670 eur/ha a nizozemský zemědělec přes 400 eur/ha, český zemědělec asi 250 eur/ha a lotyšský necelých 160 eur/ha.

Cíle jednotné evropské zemědělské politiky

Negativně vstupuje evropská zemědělská politika také do vlastního tržního prostředí. Postupem doby, jak mizel význam zajištění dostatečného množství potravin, se změnily její cíle. Nyní má tato politika tři hlavní role: ekonomickou, tj. zajištění příjmů zemědělců, sociální, tj. udržení zaměstnanosti na venkově, a ekologickou, tj. snížení negativních dopadů zemědělství na životní prostředí. Už z toho je zřejmé, že najít rovnováhu mezi těmito cíli je velice složité. Zvláště pak v době stále globalizovanějšího světového trhu. Desítky let jsou evropští zemědělci tlačeni do intenzifikace, snižování nákladů a snižování ceny svých produktů. Potravináři, a především obchod, jsou koncentrováni do stále silnějších ekonomických subjektů a jejich tlak na cenu je neúprosný. Stačí si promítnout, jak vypadají reklamy „našich“ obchodních řetězců. Naprosto dominantní způsob reklamy u potravin zdůrazňuje nízkou cenu.

Nicméně naši zemědělci měli tu možnost narazit na tvrdá pravidla trhu v minulých třiceti letech mnohem tvrději. Před vstupem do Evropské unie jsme pro ni byli vnější zemí, do které se potraviny vyvážely z EU s proexportními podporami, tj. za ceny hluboce pod výrobními náklady. Tato forma podpor je už nyní v rámci WTO zakázána. V té době to vedlo k jedinému. Zemědělci u nás bojovali o přežití a celý sektor s výjimkou dvou let končil pravidelně s hlubokou ztrátou. Ze zemědělství odešly více než 2/3 pracovníků, zemědělci neměli na investice, a tak opouštěli investičně náročné obory jako pěstování ovoce a zeleniny nebo živočišnou výrobu. Po vstupu do EU se situace zlepšila, díky podporám došlo ke zvýšení příjmů, ale velice nízká úroveň podpor našich zemědělců, ve výši pouhých 25 % průměru EU, neumožňovala dohnat chybějící investice minulých let ani srovnat míru produkce s našimi kolegy ze západních zemí. Pokles produkce pokračoval a naši zemědělci se tak orientovali na produkci základních komodit, jako jsou obiloviny a olejniny.

K přežití tohoto období pomohla českým zemědělcům ještě jedna věc. Koncentrace a zvětšování velikosti s cílem snižování nákladů. Z ekonomického hlediska by to byla logická cesta, jak zachovat alespoň nějakou konkurenceschopnost našich zemědělců. Ke koncentraci zemědělců a chovů dochází i v původních zemích, ale díky vysoké míře podpory na rozdíl od našich zemědělců byl tento proces mnohem pomalejší. Přesto se např. v Bavorsku počet chovatelů dojnic za posledních deset let snížil o 35 %. Navíc tlak na rodinné farmy v Evropě neustále roste, k čemuž evropský komisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski (na základě údajů z Eurostatu) prohlásil, že za dekádu 2005–2015 skončily celkem čtyři miliony farem a rodinných hospodářství, což znamená zánik tisícovky subjektů denně.

Konkurence o evropské dotace

Podstatné je ale, že naši zemědělci dokážou vypěstovat a vyprodukovat své produkty levněji než farmáři původních zemích EU-15. Bohužel naše konkurenční výhoda, kterou je velikost farem, je dnes v EU prezentována jako důvod pro to, aby naši zemědělci byli kráceni na unijních podporách. Jinými slovy, ten, kdo se snažil růst, zlepšovat svoji konkurenceschopnost, má být za tuto úsilí potrestán tím, že mu budou podpory kráceny. To je zcela v rozporu s rovnými podmínkami podnikání a je to velmi demotivující pro české zemědělce, kteří to vnímají jako cílenou snahu eliminovat naši konkurenci.

Tlak na nejnižší cenu není problém jenom u nás, ale v celé Evropské unii. Proti tomu se snaží působit EU tím, že podporuje zemědělce. Nejprve šlo o dotaci produkce, ta ale následně vedla k velké nadprodukci a zhroucení cen zemědělských komodit, a tak následně přešla EU na dotaci na hektar zemědělské půdy. Cílem je mj. i podpora příjmů zemědělců, a navíc jsou tyto podpory podmíněny přístupem zemědělců k hospodaření. Bohužel to příliš nefunguje. Podle Evropské organizace COPA/COGECA, která reprezentuje zemědělce a jejich družstva, nedosahuje průměrný příjem zemědělce v EU ani 50 % celkového průměrného příjmu. Jak je to možné? Podpory totiž zkreslují skutečnou cenu potravin. Neboli tím, že unie zemědělce dotuje, ve skutečnosti dotuje levnější potraviny. A tyto dotace ve skutečnosti protečou skrz zemědělce a potravináře k obchodníkům. Zemědělci tak prodávají své produkty desítky let za stejné ceny, přitom jim ale náklady rostou. V normální tržní ekonomice by tito zemědělci již dávno skončili, ale dotace je dlouhé roky držely při životě. Jak už však bylo řečeno, v současnosti ubývá v EU každý den 1000 farem, protože i přes tuto podporu nejsou schopny onen tlak na cenu ustát.

Zemědělská politika Evropské komise

A co teď s tím? Evropská komise se rozhodla, že pokrátí dotace největším zemědělcům, aby je mohla přerozdělit ve prospěch těch malých. Z ekonomického hlediska je to vcelku logické řešení, když nemáte více zdrojů a nechcete současnou politiku přehodnotit. Evropská komise si tak možná koupila nějaký čas, ale rozhodně to není systémové řešení. A proč? Protože EU není izolovaný trh a konkurenceschopnost zemědělců mimo ni neustále roste. Nejenom že hlavní světoví producenti také dotují své zemědělce s cílem prosadit jejich produkci na světovém trhu, ale zároveň nijak nebrání zemědělcům v koncentraci a posilování jejich postavení.

Málo se ví, že např. Brazílie vynakládá kolem 234 eur na občana na rozvoj svého zemědělství, potravinářského průmyslu a vývozu, zatímco EU vynakládá na zemědělskou politiku „pouze“ 107 eur na občana. Také pohled na velikost zemědělských podniků mimo EU ukazuje, že i zde dochází k významné koncentraci. Průměrná výměra zemědělce v Chile je 107 ha, v USA 170 ha, v Kanadě 315 ha, v Argentině 590 ha a třeba v Austrálii je to více než 3000 ha. Jen těžko může EU udržet současnou strukturu farem, kdy průměrná velikost je asi 16 ha, a přitom se ale stále více otevírat dovozům potravin ze třetích zemí. Tolik peněz mít nikdy nebude.

Dalším důvodem, proč v EU chtě nechtě musí dojít ke koncentraci zemědělců, je nový přístup Evropské komise. Ta stále více klade důraz na výrobu ekologičtějších potravin, které splní posílená očekávání spotřebitelů v oblasti ochrany životního prostředí, klimatu či zlepšování životních podmínek zvířat. To je v pořádku, nicméně cesta, kterou to EK prosazuje, je dlouhodobě neudržitelná. Evropská komise to zkrátka chce zemědělcům prostřednictvím členských států nařídit. Dosavadní způsob motivace zvýšenými dotacemi je pro EK pomalý a navíc, nemá dostatek prostředků, aby mohla všechny zemědělce „uplatit“, aby přešli na ekologické zemědělství.

Evropské ekologické zemědělství

Ekologické zemědělství totiž potřebuje na stejnou produkci zhruba dvojnásobek půdy a také má na produkci vyšší náklady. Tato nižší efektivita je vykoupena tím, že ekologický zemědělec má významně vyšší podporu, a také, že ekologické potraviny jsou výrazně dražší. Evropskou komisi ale nezajímá, jestli je spotřebitel chce, nebo zda vůbec má na to, tyto produkty kupovat. Zkrátka to „nařídí“. A tak hrozí, že zemědělci budou pěstovat biopotraviny, ale nebudou je mít komu prodávat. Daleko smysluplnější cestou by bylo využívání nových technologií, které mohou udržet konkurenceschopnost, a přitom snižovat vliv zemědělství na životní prostředí. Bohužel EU zatím raději volí cestu návratu o stovky let zpět, což se nám nakonec vymstí.

Společná zemědělská politika je stále méně garantem rovného ekonomického prostředí na jednotném evropském trhu. Žádný stát se nechce vzdát podpory svých zemědělců ani neopouští otázku potravinové soběstačnosti či bezpečnosti. Navíc zemědělství stojí na rozcestí. Společnost prostřednictvím svých politických představitelů musí být schopna artikulovat, co se od zemědělců očekává, ale zároveň by to mělo korespondovat s ekonomickými, ekologickými i sociálními možnostmi, a neignorovat přitom fungování trhu. Budou-li se tyto požadavky stupňovat, nevyhnutelně to povede k zvyšování cen potravin.

Martin Pýcha, Zemědělský svaz ČR