Co naše evropské oči nevidí, to klima na planetě nebolí
Mladá fronta DNES – Hovory z lán(ů)
Téměř dvoutýdenní klimatická konference OSN, označovaná jako Summit COP 26, je za námi. Máme nový „klimatický pakt“, ambicióznější cíle, jako třeba snížení emisí skleníkových plynů o dalších 20 % oproti původním závazkům, ale také mnoho nedořešených problémů a nezodpovězených otázek. Nejen, že to podle mnohých klimatologů na zastavení růstu teploty nestačí, ale jednání navíc ukázalo poměrně zásadní rozpor mezi západem a východem.
Původní návrh klimatického paktu totiž zavazoval signatáře k postupnému upuštění od uhlí a dalších fosilních paliv v energetickém mixu. Proti takto ambicióznímu kroku se nicméně společně postavily dvě nejlidnatější země světa, Čína a Indie. Jejich zástupci přitom argumentovali svým oficiálním statutem „rozvojové země“, která musí v první řadě své obyvatele vymanit z chudoby.
Možná, že je na čase přehodnotit definici rozvojové země, zvlášť když třeba podle parity kupní síly jsou na tom dnes některé čínské regiony lépe než řada států USA či EU.
Obě tyto „rozvojové země“ mají navíc vcelku úspěšný vesmírný program, disponují slušným arzenálem jaderných zbraní a alespoň jedna z nich se netají nemalými mocenskými ambicemi.
Život je nicméně otázkou priorit a ty jsou v konečném důsledku podobné. Je totiž vysoce pravděpodobné, že pro řadu korporací, které už nyní mávají zelenou vlajkou, jsou klimaticky neutrální, jejich zaměstnanci do práce chodí pěšky nebo jezdí na kole, za každý prodaný produkt vysadily strom a v nabídce kantýny mají už jen tofu, je tento výsledek vlastně pozitivní.
Všichni v Evropě se totiž už připravili na to, že nejlepší bude emise prostě „outsourcovat“ do zemí třetího světa. V Evropě tak může sedět vedení, ekonomické oddělení, případně vývoj a výzkum – a všechno se to bude hezky po staru s kouřem z komína vyrábět v Číně nebo Indii. Navíc jako bonus: těžkou regulací se přiškrtí konkurence, která si podobný model nebude moci dovolit.
Ze zemědělství už podobnou zkušenost máme, on totiž zákon poptávky a nabídky funguje bez vazby na politická rozhodnutí. Jen se zkrátka jednou nesmíme divit, až nás přeplatí tamní poptávka, nebo si pobočky místních producentů tamní vláda prostě jednou jen tak pro zábavu znárodní. Priority jsou sice podobné, ale jeden zásadní rozdíl tu je, v Asii ovládá stát korporace, nikoliv korporace stát, jako je tomu u nás.
Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR