Loňský rok přitom odstartovaly protesty zemědělců právě v Německu, kde už rozhodně nejde o to, zda koupit, či nekoupit mercedes, ale zda prodat, či neprodat se ztrátou farmu, na které rodina hospodařila generace. Za posledních deset let podle německého Spolkového statistického úřadu u našich západních sousedů každý den pověsilo vidle na hřebík deset sedláků. Ročně je to víc než 3 500 a za deset let v Německu skončilo víc farmářů, než kolik jich Česko vede v evidenci zemědělských podnikatelů. V celé EU podle Eurostatu mezi lety 2005 až 2020 svůj byznys opustilo 5,3 milionu sedláků, 37 % z původních 14,4 milionu zemědělských podnikatelů evidovaných v roce 2005.

Příští statistika vyjde asi na konci příštího roku a vzhledem k tomu, že za sebou máme pandemii covidu-19, jež na mnoha místech znemožnila prodej ze dvora, na který mnohé farmy spoléhaly, extrémní růst nákladů v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině a v Bruselu neutuchající podporu Green Dealu, nebudou s největší pravděpodobností ani tato čísla příliš optimistická.

V Česku za sebou máme nejhorší sklizeň obilovin za 12 let a nejslabší sklizeň řepky za 21 let. Minimálně u řepky přispěly jarní mrazíky, které vystřídaly tropický začátek dubna, nicméně horší čísla způsobily i povinné úhory a zákaz mnoha účinných látek, které by mohly úrodu zachránit před hmyzími škůdci či houbovými chorobami.

Za obojí můžeme poděkovat „Bruselu“, kde už letos volby proběhly, ale velká revoluce se nekonala. Příští rok se bude vyjednávat bezcelní režim jako aktualizace asociační dohody s Ukrajinou. Očekává se, že jako náplast za nenaplněné ambice o osvobození okupovaných území či brzké členství v NATO a EU dostanou Ukrajinci ještě lepší přístup na naše trhy bez nutnosti plnit unijní standardy. Ačkoliv na výsledku podzimních voleb v Česku bude zatraceně záležet, dokud nebudou doma a v Bruselu volení zástupci kopat za národní zájmy, „líp“ hned tak nebude.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR