Mužská část rodinného klanu Šubrtů z Prahy – dědeček Oldřich se vzděláním zemědělského inženýra, otec Michal se vzděláním leteckého technika a syn Michal, zatím student – velmi dobře tuší, že z toho, co vymyslela, bude mít velké problémy. Tito tři muži totiž vyvinuli „Zařízení ke tvarování organické hmoty o nízkém obsahu vody“, což je v jejich podání výrobní linka produkující tzv. peletky z biomasy, které lze spalovat jako palivo. Kromě toho vyvinuli technologii na výrobu biomasy k energetickým účelům. Přihlášky užitných vzorů byly zaregistrovány na Úřadu průmyslového vlastnictví, ale to je vlastně teprve začátek, i když za sebou mají už dva roky tvrdé práce.

 

Vývoj tvarovacích linek i technologií výroby biomasy samozřejmě není objevením Ameriky, vědci a technici na těchto úkolech pracují hlavně v Evropě, v Americe i v Asii už několik desetiletí. Šubrtovi však šli čistě „českou cestou“, a kdyby mohli peletky svého fytopaliva vyrábět průmyslově, tak by jim už dneska zájemci trhali ruce. Přitom nejde jen o jednu linku a jedny peletky, ale jde o vizi určitého systému do budoucna. Lze jen s potěšením opět konstatovat, že české hlavy a šikovné české ručičky jsou neselhávajícím generátorem nových nápadů a realizací.

 

Uhlí a ropa nebudou věčně

Zásoby fosilních paliv, čili uhlí, ropy a zemního plynu, jsou konečné. Odhadují se podle druhu na čtyřicet až sto let. Je to „stará vesta“. Je tedy nutné hledat paliva budoucnosti a zdroje energie v trvale obnovitelných zdrojích. Možnosti větrných elektráren (s vysokými vstupními investicemi) však jsou omezené, v určitých regionech jich využít ani nelze (Česká republika je typickou nevyužitelnou oblastí, snad s výjimkou Krušných hor). Kapacity vodních elektráren jsou rovněž limitní a už se těžko na tom něco změní. Jinak už zbývá jen jaderné palivo, což je ovšem zcela jiná kapitola. V Čechách existuje pět firem, které ročně vyrábějí 20 až 30 tisíc tun palivové biomasy ze dřeva. Drtivá většina celé produkce peletek z dřevěné biomasy jde na export, neboť zejména západoevropský trh je mnohem zajímavější, nabízí lepší ceny, méně předsudků a velkou státní podporu. Jenže dřevní odpad také není řešením do budoucna. Už nyní je na samé hranici využitelnosti. Ovšem tzv. fytopaliva leží po celé zeměkouli a produkce například slámy nebo dalších energetických rostlin, především stébelnin, je mnohem rychlejší a především daleko levnější.

 

Rozkolísaný trh

 Šubrtovi, z nichž především „prostřední“ Michal Šubrt (senior) je tím hlavním technickým „tahounem“ celého vývoje, nejprve vymysleli kompozitní uhelné palivo na bázi uhelné substance s obsahem biomasy rostlinného původu. Například přibližně 40 % uhelného prachu, 57 % biomasy z drcené řepkové slámy a 3 % pšeničného škrobu, který je pojivovou přísadou; jiná varianta – 50 % uhelného prachu, 47 % drcené pšeničné slámy, 3 % pšeničného škrobu; obecně je v kompozitním palivu minimálně 20 % uhelné substance a minimálně 0,5 % pojiva. Dosavadní výrobci nabízeli „brikety“ z uhelného prachu a dřevní hmoty. To však jen „rozhodilo“ trh, o což se postaraly energetické firmy či spíše jejich lobby. Okamžitě se znásobila cena pilin a dřevní štěpky, navíc byla biomasa zatížena daní z přidané hodnoty 19 %. Dřevěné peletky a brikety teď stojí až 3250 Kč (za tunu). Stát každou spálenou tunu biomasy dotuje, ale to nevykompenzuje rozkolísaný trh.

 

Česká cesta

Šubrtovi se tedy otočili směrem k energetickým rostlinám. Nejprve ke slámě a potom k dalším stébelninám. Bez přidání uhelného prachu. „Nejprve jsme řešili problém, jak co nejlevněji získat slámu. Zemědělec sám sobě opatří tunu slámy za 600 korun, což nás potom přivedlo k dalším závěrům, o nichž se zmíním později. Pro výrobce palivových peletek vyjde tuna slámy na 1000 až 1200 korun, pak ho stojí 500 korun granulace, asi 200 korun doprava ke spotřebiteli a musí počítat s DPH 19 %. Na vytápění rodinného domu je třeba ročně asi 10 tun uhlí, které vyjdou spotřebitele asi na 16 000 korun. Podle palivových zkoušek dokáže toto uhlí nahradit jen 6,5 tuny biomasy a jednu vyrobíme asi za 2200 Kč, takže jsme levnější. Přitom EU dotuje každou tunu spálené biomasy částkou asi 40 eur, takže jsme úplně na jiných číslech,“ říká Michal Šubrt senior. Vytěžit tunu hnědého uhlí stojí 600 až 700 Kč, deputátníci ji mají asi za 900 Kč, normální spotřebitelé za 1400 až 1800 Kč. Po spálení uhlí zůstane zhruba 30 % odpadu. Z fytopaliva 6 až 8 %. Škodliviny a náklady sníží sama příroda – např. když se nechá sláma třikrát až čtyřikrát promoknout a pak vyschnout. Tím se sníží energetická náročnost, surovinu není třeba sušit. Šubrtovi vymysleli horizontální linku na tvarování biomasy ze slámy či jiných energetických plodin z čistě českých komponentů. Za základ použili starou krmivářskou linku BS-18 (bubnová sušárna) vyráběnou v letech 1974-76. V různých stodolách se jich povalují a reznou desítky, ne-li stovky. Repasovali ji a umístili ve starém kravíně,v němž provedli nezbytné stavební úpravy a posílili elektroinstalaci. Doplnili dopravní cesty materiálu poměrně jednoduchými šnekovými a pásovými dopravníky. Slámu šrotovali (rozdružovali) v kladívkovém propadovém šrotovníku s respirací a ke granulaci dopravili hmotu, jejíž části nepřesahovaly délku 15 mm. Použili granulátor české výroby TMS 700 (výrobcem byly Továrny mlýnských strojů Pardubice, dnes firma Gama Pardubice) s vertikální osou otáčení. Byl zkonstruován protiproudý chladič granulí (teplota při granulaci dosahuje 90 °C) s rotačním sítem, oddělujícím odrol (ten se vrací zpět do granulátoru). Ochlazené granule padají do zásobníku, z něhož putuji do sila, z něhož jsou dopravena na balicí linku.

 

Chtělo to odvahu

Způsob, jímž se z balíků lisované slámy stávají dokonalé peletky s vysokou výhřevností a s podlimitními emisemi, vypadávajícími ze starých krmivářských linek, je součástí know–how rodiny Šubrtů. „Chtělo to trochu technické fantazie, hodně odvahy k určitému řešení a především hodně tvrdé práce na experimentech, při nichž jsme šli krok po kroku. Ověřili jsme si, že můžeme vyrábět ekologické palivo z obnovitelných zdrojů s relativně minimálními investicemi. Náš postup jsme konzultovali s vědeckou sférou, nechali jsme udělat kompetentní testy v kotlích na tuhá paliva a dosáhli jsme dohody s výrobci kotlů spalujících biomasu v rozsahu 55 až 3000 kW. Jedna linka s tříčlennou obsluhou je schopna vyrábět 50 tun peletek za pracovní den ve třísměnném provozu, čili přibližně 1000 tun měsíčně. Jsme v situaci, že když splníme ještě několik podmínek, můžeme zahájit zkušební provoz. Dobře si uvědomujeme i další okolnosti, že ani sériová výroba ve stávající podobě není konečným řešením a určitě není definitivní výhrou. Je tu vize, která je daleko důležitější,“ dodává Michal Šubrt.

 

Kacířský nápad

V řadě zemi EU má výroba paliva z biomasy vysokou prioritu zejména s ohledem na budoucnost. Například do Dánska se ročně dováží tisíce tun slámy z Polska v lisovaných balících a používá se jako fytopalivo. Už dnes je jasné, že soukromý tým rodiny Šubrtů „vyfoukl“ patenty na tvarovací zařízení i výrobu palivové biomasy velkým energetickým firmám, které čerpají na podobný účel různé granty a dotace. Šubrtové jsou tedy velmi milovaní svou konkurencí a různými lobbisty z oblasti výroby energie z fosilních paliv… Co to znamená – na to není třeba příliš fantazie… Šubrtové dále dospěli k závěru, že zdánlivě všudydostupná sláma není žádné terno, ale budoucností biopeletek jsou jiné energetické rostliny. Je známo, že paliva na bázi šťovíku (Uteuša) nebo lněného či konopného pazdeří už byla patentově uplatněna. Ale tyto rostliny se pěstují v energeticky zanedbatelném množství. Šubrtové došli ke „kacířským“ řešením, že výrobou biopaliva se lze elegantně zbavit obtížného plevele a zajít ještě dál – dokonce ho z energetických důvodů cíleně pěstovat. Tímto plevelem je tzv. Křídlatka Bohemica, tzv. invazní plevel, kříženec Křídlatky sachalinské a japonské. Tato křídlatka z rodu Pleuropterus má nejvyšší výnos suché hmoty z hektaru – činí až 50 tun z hektaru za rok. Křídlatka dosahuje výše tří metrů a skauti či ochránci přírody na ni podnikají „brigádní“ nájezdy v chráněných krajinných oblastech a v povodí řek. Pěstování této rostliny v Čechách není povoleno. Má vysokou produkční schopnost, má dutý bambusový stonek s minimálním obsahem biologické vody, lze ji sklízet v kterékoli fázi vývoje a snadno dosušovat přímo na pozemku. To ještě bude oříšek…

 

Peletárna v každé vsi

„My si nemyslíme, že bychom naší peletárnou, kterou jsme postavili ve Chvalovicích, měli do budoucna spasit českou energetiku. U velkých elektrárenských společností zatím asi vždycky narazíme. Ale trh drobných odběratelů je kupodivu velmi dobře připraven na takovou variantu, zejména pokud jde o výrobu tepla. Živočišná výroba v zemědělství klesá, převažuje tendence zkoušet něco nového. Sláma obilná, řepková nebo hořčičná je pro výrobu biomasy vhodná a skliditelná i po šesti týdnech ležení ,na řádku‘. O cíleném pěstování křídlatky ani nemluvě. Lze vytvořit trh s tímto druhem biomasy a smluvně zajistit dostatečné množství vstupní suroviny. Mnozí farmáři i družstevníci mají ve stodolách staré a nevyužité krmivářské linky. Nevyužitých kravínů a podobných prostor je mnoho. Po sezoně je v zemědělství dostatek volných pracovních kapacit. Na regionálních úrovních lze na základě předběžně uzavřených kontraktů s odběrateli biopaliva organizovat výstavbu výrobních linek a jejich financování včetně logistiky. Lze získat až 80 % dotací při spolupráci s obcí. Peletárny v regionech, možná v každé vesnici, orientované na zemědělskou výrobu, by podle našich marketingových průzkumů byly ekonomicky výhodnou investicí i posezonní pracovní příležitostí. Dostupná plocha pozemků s energetickými plodinami k samotné výrobní lince by neměla přesáhnout vzdálenost 25 až 30 km, aby se peletky nemusely dovážet za drahou naftu ke vzdálenějším odběratelům. Je tu samozřejmě mnoho aspektů, počínaje regionálním řešením výroby až po zřízení silného ekonomického subjektu, který by zahrnoval výrobu technologie, poradenství v agrotechnických postupech pěstování biomasy, licenční řízení, odbyt paliva, vztahy k výrobcům kotlů na spalování biomasy a podobně. To všechno je teprve před námi, pokud se setkáme s pochopením lidí a orgánů, jimž jde o budoucnost,“ rekapituluje Michal Šubrt.Jeho rodina zatím v tomto projektu „jede“ za své peníze a z malých úvěrů. Jeho vize má však zatím větší ohlas v zahraničí než doma.

 

 

Autor: Pavel Skramlík