Foto: Shutterstock

Přirozeně bohaté společenstvo rostlin nabízí větší prostor k životu predátorům a současně méně potravy pro býložravce. Tento simultánní efekt vede k tomu, že druhově bohaté louky nevyžadují takovou kontrolu zvenčí. Převedeno na podmínky klasické polní monokultury: více druhů znamená méně pesticidů. Píše o tom Phys.org.

Zjištění, že zvýšení druhové rozmanitosti rostlinných společenstev může fungovat jako přirozená prevence výskytu škůdců, je hlavním závěrem studie, realizované německým Centrem pro integrativní výzkum biodiverzity. Dokládají to na příkladu dvou dvouletých experimentů, které realizovali v Německu a Spojených státech amerických. Na obou kontinentech se závěry potvrdily: v případě zemědělských systémů se zvýšení diverzity rostlin přímo promítlo do zvýšení biologické kontroly a nižší spotřeby pesticidů.

Síla tohoto sdělení vychází z informace, že v současnosti je 18-26 % celosvětové zemědělské úrody každoročně promarněno tím, že slouží jako potrava škůdcům. Bojovat s nimi se jeví jako prvořadý úkol intenzivního zemědělství, jenže tenhle zápas přináší značné vedlejší dopady na životní prostředí. Úrodu ale potřebujeme, takže nemůžeme nebojovat. Než ale každý rok podstupovat toto nákladné utkání, je možná příhodnější změnit bitevní pole. Proměnou osevního plánu, který preferuje jednodruhové pěstování.

Ve vysoce rozmanitých pokusných společenstvech totiž pokleslo množství zkonzumované vegetace. Přepočítáno na gram biomasy bylo o 44 % nižší než v monokulturách.

„Což znamená, že v biologicky nekontrolovaných monokulturách jsou škůdci schopni zkrmit okolo poloviny biomasy produkčních rostlin,“ říká Andrew Barnes, hlavní autor studie. Výsledkem je pak nižší než očekávaný výnos. U vícedruhových směsí plodin ale aktivita škůdců klesala. „Takže v konečném důsledku z jedné rostliny v pestré směsi výsevu získáte vyšší úrodu, než z rostliny pěstované v monokultuře,“ dodává Barnes.

Vysvětlení je prosté: v pestřejších společenstvech rostlin je menší šance, že škůdce narazí na jím preferovanou plodinu. Škůdci se sem nestahují tolik jako na jedno monokulturní pole. Zajímavostí je, že v pestřejší vícedruhové směsi jednotlivé rostliny tolik neinvestují do rozvoje zelených částí. Obecně je v jejich tkáních zabudováno méně dusíku, a tak jsou i pro býložravce a škůdce méně výživné.

Každé pro ale má i své proti a platí to i pro pole oseté vícedruhovou směsí. Výrazně se tu zvýšila i diverzita škůdců, byť jen v absolutních číslech druhů, nikoliv početnosti. Pestřejší nabídku potenciální potravy prostě vyhledávalo více druhů možných škůdců. Ani tak se ale jejich přítomnost neprojevila zásadně negativním způsobem. Vícedruhové směsi plodin totiž výrazně více lákaly i predátory takových škůdců.

„Jinými slovy, rozmanitější rostlinná společenstva představují pro býložravé škůdce dvojitý problém,“ říká Barnes. „Více predátorů, méně preferované potravy, navíc ne tolik vydatné. Obojí přitom může velmi přirozeným způsobem redukovat aktivitu škůdců.“ Podpora biodiverzity na polích se tak může stát originálních přístupem, jak zemědělství znovu učinit ekologickým: druhově bohaté, výnosné, bez postřiků a škůdců.