Většina zemědělců přitom vidí jediné řešení ve výši cen vykupovaného mléka. Ty ale v souladu s unijními reformami budou klesat, a pokud by prvovýrobci chtěli současné, nebo i ty předchozí, ceny udržet, patrně tím zlikvidují tuzemské mlékárny. Tím se významně sníží možnosti odbytu, což v zájmu zemědělců určitě není. Je tedy třeba hledat jiné cesty, a to pokud možno systémové.

Tou základní je přitom v podmínkách ČR naprosto zásadní změna struktury živočišné a rostlinné produkce. Samozřejmě to neplatí zcela, ale obecně lze říci, že v ČR je příliš vysoký podíl rostlinné produkce soustředěn do horských a podhorských oblastí, zatímco příliš vysoký podíl živočišné produkce stále přetrvává v produkčních nížinných oblastech. To je přitom, i podle selského rozumu, logický nesmysl. Na horách není možné obvykle dosáhnout potřebného hektarového výnosu, což ničí ekonomiku tamních podniků. Ustájené chovy v produkčních oblastech zase mají výrazně vyšší náklady na výrobu mléka i masa, už jenom díky investicím do stájí či vepřínů, což ekonomiku podniků ničí také. Zejména chov skotu je tak třeba „přestěhovat“ do LFA oblastí.

Motivací k takovému kroku by se přitom měla stát vyšší odměna (sazba dotace) těm zemědělcům, kteří budou mít v takových oblastech vyšší zatížení živočišnou produkcí přepočítanou na VDJ. Současné zatížení je příliš nízké, takže obhospodařovatelům TTP stačí k nemalým dotacím v praxi jen sekat trávu. To nejenže nevede k udržení či růstu pracovních příležitostí na venkově, ale ve svých důsledcích také poškozuje chovatele skotu a tím i ekonomiku chovů, protože stávající nižší zatížení VDJ na TTP nemotivuje podnikatele dobytek v žádoucí míře v podhorských a horských oblastech chovat. V této souvislosti jsou tak neskutečnou drzostí protesty Svazu marginálních oblastí proti připravovaným změnám dotačních titulů v rámci Programu rozvoje venkova. Pro Svaz je v zásadě prioritou zachovat výši sazeb a současné dotační podmínky, které volně ustájený chov nijak nepreferují. To je jednoznačně proti zájmu zemědělství jako celku a zájmům chovatelů skotu zvlášť.

Přestěhování přežvýkavců do hor je tedy základní, ale ne jediný impuls ke zlepšení situace v produkci mléka a hovězího masa. Problém je totiž nejen ve zmíněné struktuře výroby, ale i ve struktuře dotací. Současný systém v zásadě zvýhodňuje rostlinnou produkci na úkor živočišné, neboť nepreferuje specifické komoditně směrované podpory. Další problém spočívá v tom, že v současné době by sice bylo ještě možné jednotlivé komodity specificky podporovat, jenže EU takový systém nehodlá do budoucnosti příliš akceptovat. Podle všeho bude tedy třeba zvolit nějaké priority. To může v praxi znamenat například to, že mléko a chov skotu budou vnímány jako více strategické, než třeba produkce chmelu. Bude-li pak ČR chtít (a patrně nejen ona) udržet prioritu produkce mléka a hovězího masa, musí pro ní v diskusích o konstrukci přímých plateb hledat mezinárodní podporu a přesvědčit další země, že takový názor je oprávněný. Potom by bylo možné v rámci podpory produkce obecně směrovat navíc nějaké specifické prostředky na produkci mléka.

Třetí cesta pro zlepšení ekonomiky produkce mléka a hovězího masa je známá a po vstupu do EU i využívaná – totiž export suroviny. Jinými slovy – flexibilnější chování producentů mléka a masa s cílem hledat a nacházet nové odbytové možností. Takové řešení ale mohou zvolit především chovatelé v blízkosti německých hranic – bylo by ale přitom vhodné uvědomit si oproti ČR nebývalý rozkmit ceny mléka v SRN, který činí zhruba 2,5 eur v průběhu kalendářního roku na 100 kilogramů mléka. To znamená, že německé mlékárny platí za dodávky suroviny více než tuzemské jen v určitém období, v jiném období je to naopak.

Petr Havel, zemědělský analytik, zdroj: www.asz.cz