Suroviny českých zemědělců jsou v průměru kvalitnější než ty zahraniční. Tvrdíme to v bodech otisknutých na letácích: Jsou vyráběny ve větších šaržích, než je tomu ve většině zemí EU. Jsou vyráběny ve větších farmách, než mají ostatní země EU. Jsou vyráběny v režimu přísnějších norem, než tomu je v zahraničí. Jsou vyráběny v režimu kontroly na nejvyšší úrovni. O jejich výrobě je větší přehled a jsou lépe kontrolovatelné. Na jejich výrobě se podílí vysoce kvalifikovaná pracovní síla. Při jejich výrobě se používá výrazně méně hnojiv a chemie. Garantujeme to nejen logy komor, v jejichž čele stojíme, ale samozřejmě také závěry průzkumů a výsledků analýz laboratoří jak od Státní veterinární správy, tak České zemědělské a potravinářské inspekce.

A hlavně – české potraviny nejsou anonymní, jsou dohledatelné. Na balíčku masa najdete prostřednictvím řeči číselného kódu i majitele stáje, odkud býček nebo kráva pocházeli. Na dovážených kusech masa, které se často porcují až v provozovnách v jednotlivých supermarketech, často takové označení chybí. A jak jsme sami zjišťovali, nedá se mnohdy rozlišit, je-li hovězí maso z mladého býka, nebo z letité krávy, která už přestávala dojit a šla na porážku.

My chceme transparentnost takovou, jak ji v České republice ukládá zákon o potravinách. Pokud by někdo z českých zemědělců nebo potravinářů byl při kontrole, ať od veterinářů, nebo inspektorů, nachytán, že podmínky nedodržel, následují velké pokuty.

Dosud tomu tak je i v případě masných výrobků, a tak je zcela jinak nakládáno třeba s českým špekáčkem, klobásou a párkem než se zahraničním, naoko srovnatelným výrobkem.

Vysvětlení vezměme od zdroje, od ředitele Českého svazu zpracovatelů masa Jana Katiny. Ten se spolu s předsedou svazu Jaromírem Kloudem rozhodl, že se postaví proti různým přístupům kontrolních orgánů k tuzemským a zahraničním srovnatelným výrobkům. Sešli se v polovině ledna se slovenskými řezníky, aby zvolili společný postup. Vybrali několik shodných výrobků, které chtěly obě strany zaregistrovat jako svou značku u bruselského dvora a ukončit tak spor, čí je špekáček a kdo jediný smí nazývat na obalu svůj výrobek spišským párkem, loveckým salámem či liptovským salámem. Shodli se na tom, že do rejstříku zaručených tradičních specialit mohou být zapsány výrobky jak slovenských, tak českých producentů, ale s jedinou podmínkou. Bude-li stoprocentně zachována stará dobrá a klasická receptura jejich výroby. Tu budou na obalu deklarovat speciálním označením a potom jim bude jedno, když to udělá třeba i dánský, řecký nebo rakouský řezník, pokud ovšem zachová recepturu se všemi potřebnými náležitostmi. Receptura bude k běžnému nahlédnutí u popisu výrobku v Bruselu.

Tím vlastně oba řeznické svazy daly základ něčemu rozumnému a průkaznému. Že totiž napříště označení špekáček, ať je z Plané, Mnichova, či Budapešti, smí nést na obalu jen zaručeně pravý a nefalšovaný špekáček a ne nějaký opékáček a další náhražka, která se pomalu ani nedá jíst. S průkazností a dohledatelností se tak zavádí i tlak na zvýšení kvality. Tento plán je v současné době diskutován se všemi relevantními vládními i nevládními institucemi v ČR i na Slovensku.

V současné letákové akci nejdeme samozřejmě do těchto důsledků. O nich hovořím jako o příkladu společné snahy nás zemědělců a potravinářů nabízet spotřebitelům zdravé a kvalitní potraviny, obsahující především dobré suroviny, bez nadměrného množství náhražek. Zatím srozumitelně v bodech uvádíme argumenty, v čem jsme lepší a jaké dáváme záruky. Spotřebitele ale budeme i o těchto bodech přesvědčovat třeba právě prostřednictvím různých detailů, a to průběžně a setrvale. Například i tím, že budeme uvádět zbytková množství chemikálií v ovoci nebo zelenině, doby před sklizní, kdy se již nesmí používat u rostlin a v sadech postřik, zatímco v zahraničí je tomu jinak a normy jsou měkčí. Důkazů máme skutečně dostatek.

Jan Veleba

Prezident Agrární komory České republiky