V několika bioplynových stanicích se vyskytly poměrně závažné problémy se zápachem. Sekce Bioplyn CZ Biom Českého sdružení pro biomasu, která zastřešuje na národní úrovni obor bioplynu, vydala k těmto problémům odborné stanovisko.

Situace v několika bioplynových stanicích vyvolala znepokojení veřejnosti i představitelů samospráv v daných oblastech. Tyto problémy považuje sekce Bioplyn za závažné, neboť začala narůstat nedůvěra veřejnosti k připravovaným projektům bioplynových stanic také na jiných místech republiky a rovněž postoj různých úřadů se zkomplikoval, což ohrožuje další rozvoj bioplynových stanic (BPS) u nás.

Z dosavadní analýzy situace vyplývá, že příčinou vzniklých problémů se stal souběh různých okolností na straně provozovatelů a povolovacích úřadů. Základními předpoklady pro bezproblémový provoz zařízení jsou odpovídající vhodné vstupní suroviny, dobře zpracovaný a schválený provozní řád zařízení, kvalitní vybavení technologických celků zařízení, dodržování provozní kázně a řádného fermentačního procesu. Při dodržení těchto zásad jsou veškerá rizika maximálně omezena.

 

Suroviny a odpady vstupující do zařízení jsou alfou a omegou řešení celého problému. Nejméně problémovými vstupy jsou suroviny ze zemědělské prvovýroby, zejména statková hnojiva (kejda, hnůj apod.) a cíleně pěstované plodiny (např. kukuřice) k energetickému využití, využívané u zemědělských (farmářských) BPS. Vstupy jsou konstantní a technologický proces je méně komplikovaný a méně náročný. Stabilizací statkových hnojiv se výrazně snižuje zatížení okolí pachovými látkami. Zařízení tohoto typu se stala typickými představiteli BPS v Německu a Rakousku a proces jejich schvalování by měl být co nejjednodušší.

Jiným případem jsou kofermentační, příp. průmyslové bioplynové stanice, které zpracovávají např. jateční odpady, kaly ze specifických provozů, kaly z ČOV, tuky, masokostní moučku, odpadní klihovku a štípenku, krev z jatek. Takové vstupy mohou dělat značné problémy se zápachem jak na příjmu, tak i na výstupu. Tomu je třeba přizpůsobit celý fermentační proces, zejména optimální zatížení organickou sušinou, dostatečnou dobou zdržení vstupů ve fermentorech, instalací biofiltru, zastřešením uskladňovací nádrže apod.

 

Výroba samotného bioplynu probíhá ve fermentačních nádržích, které jsou plynotěsné a hermeticky uzavřené. Únik zápachu v této části je tedy během řádného provozu vyloučen. Tato fáze zpracování je klíčová pro výrobu kvalitního digestátu, tedy zfermentovaného a stabilizovaného výstupu z fermentačního procesu. Kvalitní digestát je hnojivem, které obsahuje hodnotné organické látky a minerální živiny, a v ideálním případě nezapáchá vůbec. Toho je dosaženo díky vhodné skladbě vstupních surovin, jejich předúpravě, a zejména dostatečné době zdržení vstupních surovin ve fermentoru při mezofilních (kolem 40 °C) nebo termofilních teplotách (kolem 55 °C). Vhodnou dobu zdržení vstupů ve fermentoru lze jen obtížně stanovit obecně, neboť se může lišit podle typu vstupních surovin, použité technologie a dalšího nakládání s digestátem. Doba zdržení musí zajistit, aby došlo k dostatečnému rozložení organické hmoty. Tak bude digestát stabilizován a riziko zápachu eliminováno.

K omezení rizika zápachu je vhodné zastřešit uskladňovací jímky (koncového skladu), do které je přiváděn již zfermentovaný digestát z fermentorů a uskladňován před jeho aplikací. Zastřešením se rozumí hermetické uzavření nádrže s odvodem vznikajícího bioplynu a pachových látek, např. do kogenerační jednotky. Samozřejmostí by mělo být odsávání vzduchu z prostor, kde se tvoří zápach (hala na příjem surovin, homogenizační jímka, dotřídění a úprava vstupů), a jeho čištěni v biofiltru nebo jiném filtračním zařízeni.

 

Výsledkem fermentačního procesu je stabilizovaný digestát, jehož využití závisí na konkrétních podmínkách a jeho kvalitě. Lze ho použít jako kvalitní organické hnojivo na zemědělskou půdu, po odvodnění zpracovat tuhou část digestátu na kompost nebo ho využít jako rekultivačního materiálu, např. na skládkách odpadů. Mimo vegetační období platí omezeni pro aplikace digestátu na půdu, proto je nutné vyřešit jeho skladování. Pokud je odběr a využití digestátu závislý na jiných subjektech (odběratelích), je nutné vše ošetřit smluvním vztahem. Především by však mělo být budoucí využití digestátu řešeno ještě před zprovozněním bioplynové stanice.

Základní předpoklady pro bezproblémový provoz zařízení BPS

·       vhodné vstupní suroviny

·       dobře zpracovaný a schválený provozní řád zařízení

·       kvalitní vybavení technologických celků zařízení

·       dodržování provozní kázně

·       udržování řádného fermentačního procesu.

Na podporu přípravy kvalitních projektů bylo vydáno »Desatero bioplynových stanic«. Jeho zpracovatelem je asociace CZ Biom, materiál samotný byl vydán Ministerstvem zemědělství.

Pokud digestát nadměrně zapáchá a obtěžuje okolí, je to indikace, že byl vyroben z rizikových surovin nebo že fermentační proces není dostatečný a kvalitní. Provozovatel takového zařízení by měl neodkladně snížit prostorové zatíženi reaktoru organickou sušinou, prodloužit dobu zdržení vstupů ve fermentoru a zastřešit uskladňovací nádrž. V nezbytném případě by měl zvolit vhodnější skladbu vstupních surovin nebo ukončit zpracování vstupů, které jsou z hlediska zápachu nejvíce problematické. Je také možné zvolit jinou formu nakládání s digestátem.

V případě problémů se zápachem je samozřejmě důležitá i činnost kontrolních a povolovacích orgánů, zejména České inspekce životního prostředí. Ta může provést kontrolní měření koncentrací pachových látek v dané oblasti a stanovit nápravná opatření nebo dokonce rozhodnout o omezení nebo zastavení problematického provozu. Důležitější je ovšem problematickým situacím předcházet a již během povolovacího procesu otázku zápachu dostatečně řešit, zvláště u BPS s rizikovými vstupy. Podrobný popis opatření pro omezení rizika zápachu by měl být vždy součástí provozního řádu zařízení. Z tohoto hlediska mají klíčovou roli příslušné odbory ochrany ovzduší krajských úřadů, které v průběhu povolovacího řízení vydávají stanoviska a povolení, ve kterých stanovují závazné podmínky ochrany ovzduší.

Bioplynové stanice jsou v ČR v podstatě novým fenoménem a úřady s nimi nemají příliš mnoho zkušeností. Určitý podíl na vzniku problémů se zápachem je z tohoto důvodu i na straně povolovacích, příp. kontrolních orgánů. Lze jen těžko pochopit, proč u BPS, kde se vyskytly značné problémy se zápachem, nebylo ani rok od zahájení zkušebního provozu provedeno zastřešení homogenizační jímky (míchají se v ní vstupy do fermentoru a zápach z otevřené nádrže uniká do okolí). Další zařízeni zpracovávající rizikové vstupy není ani po roce od zkušebního provozu vybaveno biofiltrem na odstraňování pachových látek, které tak unikají do okolí. Tato opatření měla být nezbytnou podmínkou v rámci schvalovacího procesu.

Provozní řády BPS by měly obsahovat konkrétní technickoprovozní parametry, jednoznačně definovat vstupy, jejich množství a technologický proces jejich zpracování, včetně doby zdržení vstupů ve fermentoru, způsob nakládání s digestátem včetně omezení rizik vzniku nadměrného zápachu z něj, a technickoorganizační opatření k zajištění provozu zařízení včetně opatření k omezení vzniku zápachu a řešeni havarijních stavů.