Dá se konstatovat, že v České republice, stejně jako v ostatních zemích EU, je situace v posledních letech obdobná. V letech 1992 – 1996 doznala nákazová situace v ČR jistého zhoršení po četných dovozech březích jalovic, zejména holštýnského plemene. U tohoto plemene je v současné době výskyt nejvyšší. I přes zvýšený veterinární dozor, který trval u všech dovezených stád dva roky, se nepodařilo včas odhalit všechna riziková zvířata. Paratuberkulóza se totiž vyznačuje dlouhou inkubační dobou, což znamená, že od okamžiku nakažení trvá tři i více let, než zvíře onemocní. Nákaza se většinou projeví klinicky jen u nejstarších zvířat ve stádě, ale řada z nich se klinické fáze onemocnění ani nedožije. Pro přemisťování skotu v rámci Unie platí harmonizované veterinární podmínky. Ty platí i pro některé třetí země. U ostatních je nutné při obchodu formulovat ochranná opatření formou dvoustranných vzájemně odsouhlasených veterinárních certifikátů.

 

Státní veterinární správa spolu s chovatelskými svazy situaci sleduje, neboť paratuberkulóza je nebezpečnou nákazou. To znamená, že každý chovatel skotu (ovcí, koz) je povinen podezření z nákazy hlásit krajské veterinární správě. V roce 2008 vydala SVS ČR nový metodický návod, kde je stanoven postup pro hospodářství, v nichž se nákaza klinicky vyskytuje, a postupy, jak čelit šíření nákazy.

 

 

Paratuberkulóza skotu patří do skupiny produkčních (ekonomických) nákaz, proto její tlumení může být zavedeno na základě rozhodnutí chovatele a záleží na jeho ekonomických možnostech. Ozdravovací proces je dlouhodobý a vyžaduje značné finanční prostředky na průběžnou diagnostiku. Finanční náročnost zvyšuje i vyřazování všech nemocných zvířat bezprostředně poté, co se objeví první klinické příznaky. 

 

Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR, zdroj:  www.svscr.cz.