Výnos daně z nemovitostí se v čase prakticky nemění, v reálném vyjádření dokonce stabilně klesá. Zároveň jsou možnosti obcí, jak s daní pracovat, tj. zvyšovat či snižovat v závislosti na místních podmínkách, velmi omezené. Tradičně se objevují výtky vůči vysokému poměru administrativních nákladů (poplatníka i správce) a daňovému inkasu, s nimiž nelze než souhlasit. Existují dvě cesty, jak daň z nemovitostí reformovat – buď ji zrušit nebo zvýšit.

Obě řešení již byla v minulosti navržena, v únoru 2003 se objevil návrh na zrušení daně a související navýšení procenta sdílených daní. Byl zamítnut. Necháme na vnímavém čtenáři zhodnocení kvality celého návrhu, zejména pak důvodové zprávy.

Nerealizovaly se ovšem ani dřívější návrhy, které naopak mohly vést k růstu daňového inkasa. V textu z dubna 1999, který nakonec samo Ministerstvo financí stáhlo z projednávání, se objevuje možnost zvýšení velikostního koeficientu až na hodnotu 7,0 (dodnes maximálně 5,0). Sazba z nádvoří, která stále činí 10 haléřů za m², měla vzrůst na 30 haléřů.

Stejnou možnost zvýšení koeficientu obsahoval také návrh z května 2000, obce měly mít rovněž možnost volit u „rekreačního koeficientu“ mezi hodnotami 1,5 a 2,0. Tento návrh byl zamítnut právě s poukazem na zvyšování daňové zátěže.

Všechny výše uvedené změny měly podobu novely stávajícího zákona. Také další návrhy, schválené nebo neschválené, se nepouštěly do širší reformy daně z nemovitostí, pouze řešily jednotlivosti (třeba návrh na osvobození pozemků na zátopových územích z října 2002). Ostatně ani místní koeficient neznamená žádný výrazný zásah do konstrukce daňového základu.

Změna konstrukce daně na hodnotový systém by mohla výrazně posílit daňové inkaso, ovšem i zde existuje množství problémů. Zamítnutému návrhu, kladům i záporům výpočtu daňového základu, který je založen na hodnotě nemovitostí, bude věnován následující díl seriálu.