Skutečně reálnou diskuzi o nastolení spravedlivých podmínek pro výplatu zemědělských dotací nastartovalo české předsednictví EU v první polovině loňského roku, výsledkem ale byl pouhý apel na pokračování v tomto tématu jako závěr předsednické země ČR, ale ne jako závěr Rady ministrů. Lakmusovým papírkem postoje starých členských zemí k úplnému narovnání dotací je i pohled nevládních zemědělských organizací v nadnárodních sdruženích COPA/COGECA, ze kterého je zřejmé, že stejná výše dotací pro všechny země je pro zemědělce v EU-15 fakticky nepřijatelná. Rozdílný pohled na tuto problematiku se projevil také na posledním březnovém jednání ministrů zemědělství EU týkající se budoucího vývoje zemědělské politiky po roce 2013. Závěrečný dokument ČR zastoupená ministrem Jakubem Šebestou nepodepsala. „Návrh jde proti našim dlouhodobým požadavkům na rovné podmínky pro všechny zemědělce na jednotném trhu,“ podotkl ministr. Kromě toho, ať si kdo chce co chce říká, snížil vyjednávací pozici našim zemědělcům podpis Lisabonské smlouvy, která fakticky otevírá větším prostor pro uplatnění názorů Německa a Francie – tedy zemí, v jejichž zájmu stejné podmínky pro výplaty zemědělských dotací nejsou.

 

 Přestože se to na první pohled nezdá, nejsou kupodivu stejné podmínky dotací pro zemědělce ve všech členských zemích (myšleno stejná absolutní sazba dotace například na hektar půdy) příliš ani v zájmu ČR. Pokud by se tak totiž stalo, ocitli by se naši zemědělci pod značným ekonomickým tlakem zemí, v nichž je zemědělství dost podstatným prvkem méně výkonných národních ekonomik, jako je třeba Rumunsko nebo Bulharsko, potažmo ale všech takových zemí, jejichž ekonomika je na nižší úrovni než ekonomika tuzemská. Je totiž zcela zřejmé, že například milion eur má v každé zemi zcela rozdílnou váhu, tím větší, čím je ekonomika slabší. Pokud by tak dostal například rumunský zemědělec stejnou výši dotací jako český, nemůže mu ten náš díky vyšším nákladům na cokoli, včetně ceny lidské práce, konkurovat. Platí to samozřejmě i naopak – pokud dostane český zemědělec stejnou sazbu dotace jako německý, nemůže v takovém porovnání konkurovat německý farmář. Ten má totiž náklady (nejen na zemědělskou produkci, ale třeba také na bydlení a osobní spotřebu) výrazně vyšší, takže zmiňovaný milion eur má pro německého farmáře v porovnání s naším hodnotu třeba jen 300 000 eur. To vše znamená, že jednotná, stejně vysoká sazba dotace nebude z různých důvodů pro většinu členských zemí přijatelná. Také to znamená, že stejná sazba není a ještě dlouho nebude vyjádřením skutečné spravedlnosti v dotační politice EU a je tedy třeba hledat jiná měřítka. Tomu by také měli naši zemědělci a zemědělští politici přizpůsobit budoucí argumentaci. Zcela jistě lze usilovat o spravedlivé dotace, naopak stejné dotace jsou utopií, protože spravedlivé fakticky nejsou. Pro spravedlnost je ovšem třeba zvolit správná, tedy spravedlivá měřítka. Mezi takové měřítka by pak měla patřit především výkonnost ekonomiky nebo koupěschopnost obyvatelstva. Do obsahu spravedlnosti je nicméně jistě nutné zahrnout často zmiňované historické deformace, například výhody některých starých členských zemí při bezcelních dovozech zemědělských komodit ze svých bývalých kolonií.

 

 Na straně druhé ale může důraz na přehodnocení některých ukazatelů pro výplatu dotací přinést tuzemským zemědělcům, ačkoli po takovém přehodnocení volají, místo zlepšení naopak zhoršení současné situace. Příkladem jsou takzvané referenční hektarové výnosy. Ty vyjednala ČR při vstupu do EU na úrovni 4,20 tun z hektaru, mezitím se ale reálný průměrný výnos zvýšil na 4,71 tuny a naši zemědělci by tedy měli teoreticky nárok na více peněz. Problém ale je, že prakticky všechny země EU reálně zvýšily od roku 2005 do současnosti hektarové výnosy, většina z nich téměř o tunu oproti zhruba 0,5 tuny v ČR. Pokud by se uplatňovala aktualizovaná hlediska, naše země by na tom prodělala. Ze srovnávacích údajlů mezi EU-25 či aktuálně EU-27 přitom vyplývá, že v hlavních ekonomických parametrech je české zemědělství v porovnání s EU pod průměrem, byť má v porovnání s novými zeměmi v mnohých ohledech nejlepší výsledky. Na EU-15 to ale ekonomicky nestačí, přestože mají zemědělci v ČR v porovnáním se starými členskými státy některé náklady výrazně nižší. Například za pronájem půdy platí zemědělci v ČR pouze 13 procent z přijímaných přímých plateb, zatímco průměr EU je trojnásobně vyšší a v některých zemích odevzdávají zemědělci vlastníkům veškeré přímé platby. A to je v EU pronajata přibližně polovina veškeré obdělávané půdy. ČR má také velké rezervy ve vytváření přidané hodnoty. Ta má v ČR bez dotací hodnotu 49 eur na hektar, ale například v Polsku 272 eur na hektar, v Německu 418 eur na hektar a v Holandsku 3 302 eur na hektar. Při započítání dotací je tato hodnota v ČR 206 eur na hektar, v Polsku 389 eur na hektar, v Německu 759 eur na hektar a v Holandsku 3 752 eur na hektar. Kdyby se tak například jako měřítko pro výplatu dotací zvolilo vytváření přidané hodnoty, dostávali by zemědělci v ČR třetí nejnižší dotace z celé EU-27. To jen jako příklad cesty, kterou ČR nemůže zvolit.

 

 Je tedy zřejmé, že absolutně stejná výše dotací není ani po roce 2013 reálná, protože občané EU-27 nebudou tou dobou mít na svůj život stejné ani náklady, ani výdaje, včetně výdajů a nákladů na zemědělskou produkci. To neznamená, že by se zemědělci v ČR neměli snažit o zlepšení svých dosavadních podmínek. Argumentace k tomu ale musí být racionální a reálná, vedena snahou o spravedlivé posouzení sravnatelných kritérií a od nich se odvíjejících podpor. Bude-li ČR požadovat srovnávání nesrovnatelného, může se takovým postojem přiblížit naplnění známého přísloví: „Kdo chce víc, nemá nic“.