Úvahy o hodnotových východiscích budoucího vývoje zemědělství v Evropské unii jsou limitovány tím, že neexistují oficiálně autorizované dokumenty jeho dlouhodobé perspektivy. Budoucnost globálního zemědělství a lidské výživy je zpravidla proklamovaná na principu udržitelného vztahu populačního růstu se zdroji. Dlouhodobé programy FAO, zejména co se týče snižování hladu ve světě, se však neplní. Do roku 2030 se předpokládá celkový nárůst potřeby potravin o 50 % a do roku 2050 dokonce o 100 %. Již jen perspektivy související s rokem 2030 jsou ve světě spojené s více než o 50 % vyššími nároky na vodu v zemědělství a se zastavením degradace půdy.

Budoucnost zemědělství bezpochyby razantním způsobem ovlivní budoucí geopolitické, kooperační a integrační pohyby. Již od roku 2015 je pravděpodobný obrovský konkurenční transatlantický tlak ze strany USA, kde se dosahují u převážné většiny výrobků o 1/3 nižší náklady než v EU. V dlouhodobější perspektivě má ještě větší růstový potenciál v produkci potravin než USA Rusko, které ho s největší pravděpodobností i využije. Otazník je nad členstvím Ukrajiny jako budoucí obilnice EU již v roce 2020.

Současná reforma společné zemědělské politiky založená stále na prosazování neokoloniálních zájmů starých členů není dostatečná na zvládnutí globálních výzev budoucnosti, výroby požadovaného množství při nízkých cenách a vysoké kvalitě agrární produkce, při respektování mimoekonomických funkcí zemědělství. To se projevuje i v mnoha schizofrenicky působících deklarovaných záměrech, které vyvolávají otázky, jak chce EU současně významně zvyšovat produkci, o třetinu snížit náklady, plnit mimoprodukční funkce zemědělství, priorizovat malá hospodářství a nuceně rozdrobovat velké farmy, bez možnosti uplatnění perspektivních, konkurenceschopných organizačních, technických, technologických a biologických forem hospodaření, při 50% snížení aplikace agrochemie, při současném odmítání genetických modifikací, při snižování rozpočtu resortu.

Již v minulosti k řešení těchto globálních výzev zásadním způsobem přispěla věda, výzkum a vývoj (v zemědělství zelená revoluce). Vycházejíc z hlavních hybných sil budoucího vývoje zemědělství, jako jsou např. klimatické změny, ekologie, výroba a spotřeba energie, sociální a demografické změny, v poslední době hospodářská krize, musí mít resortní zemědělský výzkum vyváženou orientaci jak na produkční, tak i mimoprodukční funkce zemědělství a multiodborovou spolupráci např. v oblasti energetiky, nezemědělského využití produkce, ekologie či humánní medicíny.

Na mnohé z těchto atributů je již v současnosti resortní výzkum orientovaný. Jeho rozsah, ale i dosah, je omezený vzhledem k možnostem využití finančních prostředků ze státního rozpočtu mimo podpory ze strany ministerstev zemědělství. Např. v rámci slovenského výzkumu a vývoje absentují zejména státní programy orientované na dominantní multiodborové tematické priority. Problematické v současnosti je a v krátké či vzdálenější budoucnosti bude spolufinancování uživatelů výsledků výzkumu a vývoje především pro velkou rozmanitost, ekonomickou nestabilitu a malou ekonomickou sílu velké většiny zemědělských podnikatelských subjektů.

V intencích uvedených souvislostí a existujících úvah je alarmující fakt, že zemědělství začíná být chápáno jako jeden z prostředků rozvoje venkovské politiky. V tom je však zásadní omyl, protože zemědělství se svými produkčními a mimoprodukčními funkcemi musí být cílem lidských aktivit ve venkovské oblasti, čehož není možné dosáhnout bez přiměřené podpory na národní i nadnárodní úrovni.