Dotazem u společnosti postižené aktivitou veřejné správy jsem zjistil, že z kotelny odchází několik proudů pevných zbytků spalované biomasy, kterou je sláma, topné obilniny, seno. Jde o popílek zachycený v odlučovačích ze spalin, popel z podroštového prostoru a škvára, která zůstává většinou na roštu. Převážná většina těchto materiálů se po fyzikální úpravě odváží jako minerální hnojivo s vysokým obsahem draslíku do polního skladu a slouží pro ověřování hnojivých účinků. V popelu je pravidelně stanovován obsah škodlivých látek, především toxických kovů a je trvale zjišťován jejich podlimitní výskyt. Určitá malá část tuhých zbytků spalování je pro svoji nepoužitelnost předávána oprávněné osobě jako odpad. Tato malá část je evidována jako odpad podle zákona.

    Jádrem našeho případu je otázka, jak deklarovat, že vedlejší produkt výrobní činnosti, v našem případě výroby tepla a elektrické energie, pro mne není odpadem, že se ho tedy nehodlám zbavit viz § 3 odst. (1) zákona o odpadech.

Způsob takové deklarace zákon neuvádí, pouze hovoří o postupu v případech, kdy se vyskytnou pochybnosti o tom, zda nějaký vedlejší produkt odpadem je či není – § 3 odst.(3) zákona. Podle ustanovení § 78, odstavec (2), písmeno h) může takovou pochybnost vznést vlastník této movité věci nebo správní orgán v probíhajícím řízení. Protože lze jen těžko předpokládat, že by vlastník  movité věci o svém vlastním vztahu k produktu (ten je dle zákona rozhodující) pochyboval, zůstává tato povinnost na úřadu.

    Problémem je, že tím úřadem, který může mít o právním statutu našeho popela pochybnost, je právě ten úřad, který (v řadě úřadů jiných) byl účastníkem schvalovacích řízení, projektovou dokumentaci viděl (těžko si přizná, že ji před vydáním souhlasného stanoviska ani neotevřel) a proto tam musel jasně číst, že popeloviny jsou vedlejším produktem a budou sloužit jako hnojivo, že tedy nebudou odpadem.

    Stavba, tedy zásadní rekonstrukce kotelny, byla řádně povolena, žádný z příslušných orgánů nebyl opomenut, vedlejší produkt spalování byl v dokumentaci jasně deklarován a stavba byla povolena bez námitek. O všem má investor jasné důkazy.

Jen těžko lze hledat jasnější způsob deklarace toho, co investor zamýšlí a proto jsem přesvědčen, že uvedený postup, tedy sankcí zakončené správní řízení, možný není. Tedy není možný bez toho, že by tento správní orgán zcela popřel smysl veřejné správy. Nebo bez toho, že by veřejně přiznal svoji chybu. V tom případě by ovšem veřejně oznámil, že došlo k vadnému úřednímu postupu a musel by v demokratické společnosti dodat, že je ochoten nést následky, tedy zaplatit postiženému investorovi náhradu škody.

     Uvědomil jsem si, že historie se opakuje a pro připomenutí uvádím kurzívou závěr jedné mé předchozí stati.

Vrcholem vadnosti takového postupu jsou potom situace, kdy ten orgán, který dokument odsouhlasil, posoudí činnosti podnikatele podle dokumentu důsledně jednajícího jako tak závažné porušení předpisů, že je nezbytné s ním udělat pořádek, například zahájit správní řízení s cílem mu uložit technická opatření značné finanční náročnosti nebo řízení směřující k uložení pokuty. Takový postup je třeba bez váhání nazvat arogancí moci veřejné správy a je nezbytné proti takovým praktikám bojovat všemi zákonnými prostředky. Jsem toho názoru, že právě v této oblasti mají správní soudy svou velkou úlohu.