Na aktuálnosti spojení těchto slov se nic nezměnilo, spíše naopak. Platí to i při pojednání o tom, jak si počínali čeští zemědělci bez ohledu na formu hospodaření v průběhu posledních pěti let. Neboť nakonec se jedná o zájmy zaměstnanců (jejich podíl na celkovém počtu pracovníků v zemědělství představuje 70 procent), podnikatelů a u nich pracujících příslušníků jejich rodin, a konečně i několik miliónů vlastníků pozemků, jejichž půdu pronajímají všechny podnikatelské subjekty – snad až na malé výjimky těch s nejnižšími výměrami obhospodařované půdy.

Je-li řeč o výsledcích hospodaření, nelze si nepoložit otázku: jak to nejlépe vyjádřit? V této souvislosti se v ekonomických učebnicích mluví o potřebě sledovat soustavu ukazatelů. Jistě, ale přece i mezi nimi bude zřejmě jeden, který toto dění zobecňuje nejvýstižnějším způsobem. Za takový ukazatel v materiálech Eurostatu (oficiální výsledky šetření sítě zemědělských podniků – FADN zemí EU25 za rok 2006) se považuje čistá přidaná hodnota na pracovníka. Vyjadřuje jak vztah produkce k vynaloženým materiálovým nákladům (mezispotřeba), tak i vůči práci živé (jeden pracovník reprezentuje srovnatelné množství práce).

Abychom posoudili naše výsledky, je účelné je srovnat s výsledky jiných zemí. A tak ve Zprávě o stavu zemědělství ČR za rok 2008 můžeme nalézt i údaje o tom, jaká je čistá přidaná hodnota na pracovníka ve všech zemích Unie. V průměru za léta 2004-05 čistá přidaná hodnota na pracovníka u nás činila 212 tis. Kč. Ve druhém dvouletí (2007-08) sledovaného období došlo ke zvýšení na 290 tis. Kč. Největší podíl z čisté přidané hodnoty připadá na mzdy. Jejich průměrná výše se ve stejném období zvýšila z 13 282 Kč na 16 854 Kč tj. o 26,8 %. Současně podnikatelský důchod zaznamenal vzestup z 8,1 mld. Kč na 11,7 mld. Kč. Zvýšení je významné – činí 44,8 %.

Mohli bychom být spokojeni. Jakmile ale přistoupíme ke srovnání s některými jinými zeměmi Evropské unie, situace vypadá trochu jinak. Nutí nás to k vlastní problematice přistupovat kritičtěji. Současně si ale uvědomujeme, jaké komplikace vyvolává použití směnného kursu při srovnávání peněžních ukazatelů mezi původními zeměmi EU a námi (stejně tak i ostatními postsocialistickými zeměmi). Poslední údaje z EU – jak jsme již uvedli – jsou z roku 2006. Vzhledem ke srovnávání mezi zeměmi časový rozdíl nehraje významnější roli.

Podle výběrového šetření (v ČR 14,3 tis. podniků) čistá přidaná hodnota představovala 312 tis. Kč, ale v průměru za EU to činilo 516 tis. Kč. Ten rozdíl je ale nepochopitelný, mimo jiné i proto, že u nás rozhodující váhu mají velké zemědělské podniky. Jistě, zdaleka ne každý vykazuje nejlepší výsledky, ale v průměru o dobré výkonnosti sotva lze pochybovat. Problém je v tom, že údaje o našich podnicích jsou vyjádřeny směnným kursem koruny. A ten nevystihuje naši výkonnost správně.

Máme dost důvodů se domnívat, že pro srovnatelnost se zeměmi EU (zejména těmi původními) bude odpovídat zvýšení podle koeficientu 1, 65 (který zohledňuje rozdílnou cenovou hladinu). Tímto přepočtem se prokáže, že naše výkonnost odpovídá průměru Unie. Když ČPH snížíme o pachtovné (které sem podle závazné metodiky Eurostatu patří a které je v západních zemích EU vyšší než u nás), bude naše ČPH na pracovníka dokonce vyšší o 3,8 %. Kritická analýza ale vyžaduje podívat se i na to, jak se jeví naše výsledky ve srovnání se zeměmi, které jsou na tom lépe – např. Německo, Francie a Rakousko. Ten rozdíl se pohybuje od 19 do 55 %. Měli bychom si klást otázku, proč tomu tak je.

Z údajů, které jsou k dispozici, lze odvodit alespoň něco. Jinak řečeno – nelze zjistit vše. Čistá přidaná hodnota jako ukazatel výkonnosti (odvětví, podniku) je dána produkcí a materiálovými náklady (mezispotřebou). Podíl mezispotřeby na produkci patří mezi nejvýznamnější proporce v procesu tvorby zdrojů. Patříme k zemím s nejméně příznivým ukazatelem – činí 77,6 %. Jsou země, kde je to méně než 55 % – jedná se vesměs o jižní země, výrobním zaměřením s námi nesrovnatelné. Nejvíce zemí EU je ve skupině s intervalem 56 – 70 %. My jsme se ocitli ve skupině s podílem vyšším než 71 %, a to spolu s Finskem, Švédskem, Slovenskem, Estonskem a Velkou Británií. A tak by našim vědátorům slušelo, kdyby se pokusili do toho neznáma proniknout. Neboť je zásadní rozdíl mezi tím, když si v jedné zemi 1 mil. produkce vyžádá 620 tis. Kč mezispotřeby, v jiné zemi až 770 tis. Kč. Jistěže s ekonomickými i sociálními důsledky, rozdílnými konkurenčními předpoklady apod.

Rozdíly mezi zeměmi budeme hledat i v dotacích na výrobu. Podle výběrového šetření v roce 2006 (tento rok je předmětem našeho srovnávání s ostatními zeměmi EU) jsme obdrželi provozní podpory na 1 ha ve výši 7314 Kč. Byli jsme na tom lépe než sedm dalších zemí, ale hůře než ostatní země Unie. Lépe jsme na tom podle ukazatele dotace ve vztahu k produkcí – svým podílem patříme do skupiny 24 – 25 %. K nejvíce dotovaným zemím patří Rakousko, Irsko a zejména Finsko. Objevovaly se u nás názory, že bez dotací se můžeme obejít, pokud ovšem podmínky pro všechny země Unie budou stejné. Při dnešní hladině cen vstupů a výstupů se ale bez dotací obejít nelze. V budoucnosti vše může být jiné. Ale dnes, na konci léta 2009, všechno svědčí o tom (výrazný pokles cen některých zemědělských výrobků), že podnikatelský důchod ve srovnání s minulým rokem bude pravděpodobně výrazně nižší.

Zdroje: Haló noviny. www.biom.cz