Lidé si žádají zelenou energii, ale ochota za ni platit již značně ochladla. Do roku 2016 vzroste průměrný účet za elektřinu o 60 procent.

Patnáct mil od jihovýchodního pobřeží Anglie se staví největší pobřežní větrná elektrárna na světě. Ve vodě jsou zapuštěné stožáry zakončené zhruba 400 stop nad mořem turbínami. Práce na větrné farmě je náročná a nebezpečná. Loni v listopadu zde například zahynul muž plavící se na lodi. Nicméně projekt Greater Gabbard, na kterém spolupracují britská energetická společnost Scottish and Southern Energy s německou RWE, je ukázkou toho, čemu se říká obrovský rozmach větrné energie. Na farmě vznikne na 140 turbín a další tisíce chce vláda vystavět na pobřeží Velké Británie do konce desetiletí, v nákladech za zhruba 100 miliard liber.

Slovy Franka Mastiauxe, šéfa obnovitelných zdrojů v německé energetické skupině E.ON, se záležitost větrné energie a dalších alternativních zdrojů "přesouvá z butiků do průmyslové výroby". Expanze větrných elektráren v Británii je však jen částí celkových masivních investic plánovaných Evropskou unií. 

Evropa lídrem zelené energie

V příštích deseti letech budou muset evropské energetické společnosti investovat jeden bilion eur, aby splnily požadavky vlád na růst podílu nahraditelné alternativní energie, snižování skleníkových plynů a modernizaci zastaralých kapacit. Tento závazek má navíc pomoci evropskému hospodářství i financím a nasměrovat politiku v dalších letech.

Žádná jiná světová ekonomika si přitom nestanovila tak ambiciózní cíle jako EU, která již nyní drží celosvětové prvenství v obnovitelných zdrojích energie. A EU nyní doufá, že Spojené státy ji budou následovat. Je však závazek Evropy dlouhodobě udržitelný?

Podobné sliby už byly slyšet z úst politických špiček dříve, konkrétně od Tonyho Blaira a Jacquese Chiraka na březnovém summitu v Bruselu v roce 2007, v době, kdy v Evropě vládla hysterie okolo klimatu. Téma alternativních zdrojů energie se však dostalo do popředí už při sporu Ruska s Ukrajinou o plyn v lednu 2006. Výsledkem summitu jsou dva zásadní závazky evropských politických lídrů: do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 procent z hodnot naměřených v roce 1990 a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie v Evropě na 20 procent celkové spotřeby energie.

"Nahrazování zastaralé infrastruktury je velmi nákladné. Když k tomu přidáte požadavek na snížení emisí a navrch ještě plán na výstavbu obnovitelných zdrojů energie, je to neuvěřitelně drahé," vysvětluje expert na energetické zdroje Dieter Helm z oxforské New College. Nejlevněji lze přitom snižovat emise výměnou uhelných elektráren za plynové, které produkují zhruba o polovinu méně oxidu uhličitého. Nicméně cíle EU spolu s hrozbou omezení dodávek plynu z Ruska a dalších potenciálně ohrožených zdrojů nahrávají právě výstavbě větrných elektráren.

Zatímco si ale EU stanovuje podmínky, je to soukromý sektor, od něhož se očekává, že pokryje veškeré investice. Tlak na energetické koncerny, které nyní bojují s nedostatkem peněz a poklesem poptávky způsobeným hospodářskou recesí, se zvyšuje. Podniky proto už pro letošní rok výrazně osekaly výdaje na plánované projekty, a nezdá se, že by mohly začít pumpovat kapitál do investic nově požadovaných Evropskou unií.

Téměř každoročně od roku 2000 investoval energetický průmysl v pěti největších evropských ekonomikách – Německu, Francii, Británii, Itálii a Španělsku – okolo 35 miliard eur, v roce 2008 pak dokonce až 60 miliard a loni 65 miliard eur. Podle analytiků Citigroup však letos výdaje klesnou přibližně k 54 miliardám eur. To ale nestačí – aby podniky splnily požadavky Bruselu, musely by celkové roční výdaje činit okolo 80 miliard eur po dobu příštích 10 let.

Dotacemi k dražší elektřině

Jak se finanční trhy opět probouzejí k životu, nevídaně roste i poptávka po kapitálu. Akcie energetických gigantů, jejichž tržby zůstaly relativně stabilní i v době hospodářské recese, byly obecně považovány za atraktivní investice. Podle Iana Tempertona z Climate Change Capital bude však britský trh větrných elektráren pohlcovat kapitál ještě dalších 10 až 15 let, což mění situaci. V souhrnu to znamená, že odvětví bude muset reinvestovat po celou tuto dobu každou penny, kterou vydělá," říká Temperton. A majitelé akcií energetických firem si začínají uvědomovat, že požadavky na kapitál budou opravdu tíživé.

Během tří let od summitu v Bruselu akciové ratingy společností značně povadly, když začalo být zřejmé, jak obrovské projekty bude třeba financovat. "Podle současných návrhů budou energetické firmy odpovědné za čtvrtinu všech investičních výdajů v soukromém sektoru v Evropě. To sráží ceny akcií energetických podniků dolů, a tím se ještě více prohlubují obavy, zda bude vůbec reálné tak obrovské investiční plány financovat," vysvětluje analytik Peter Atherton ze Citigroup. Nyní se zdá, že jediná cesta k tomu, aby se odvětví dostalo k potřebnému kapitálu od investorů, je, že se vlády zavážou investorům garantovat výnosy.

V každé z evropských zemí tak již funguje určitá forma dotací pro výrobce obnovitelné energie, jako je třeba takzvaný tarif výkupních cen neboli feed-in tarif. Ten stanovuje vyšší ceny – většinou ve formě přirážky k tržní ceně energie, za které musí dodavatelé energie od výrobců obnovitelnou energii odkupovat. Taková přirážka se však ve výsledku promítne především do účtů konečných spotřebitelů.

A dopad na účet za energii bude obrovský i nadále. Britský energetický regulační úřad Ofgem například odhadl, že do roku 2016 vzroste průměrný účet za elektřinu o 60 procent na 2000 liber. Podobná situace je i v řadě dalších zemí Evropy, kde následky v podobě ukončování dotací na zelené energie na sebe nenechaly dlouho čekat. Španělsko například omezilo podporu solární energie v roce 2008 a hned rok poté odvětví zkolabovalo. Německo plánuje omezení dotací na solární energii od letošního dubna.

"Lidé si žádají zelenou energii, ale jsou skutečně připraveni za ni zaplatit?" ptá se Mastiaux z E.ON. Na jeho slova lze argumentovat pouze tím, že výrobci energie musí investovat do podobných kapacit hospodárně a peníze využívat tak efektivně, jak jen to je možné. Jen tak lze totiž udržet břemeno spotřebitelů – vysoké účty za elektřinu – pod kontrolou.

Nick Luff, finanční ředitel společnosti Centrica, která je majitelem firmy British Gas, argumentuje, že společnost i podniky by si jednoduše měly naučit, že energie zaujme větší část jejich výdajů. Z úst spotřebitelů směrem k evropským politikům se ale jednohlasně ozývá, proč by břemeno v podobě miliardového účtu měli nést právě oni.

Ed Crooks
Zpracovala Jana Baumruková