Rady moudré i nevyžádané

Ve chvílích, kdy se na Vás ze všech stran sypou doporučení, jak máte postupovat, je dobré vzpomenout si na tuto větu: „Nejeden člověk si zachoval zdraví a veselou mysl jen díky radám, kterých neuposlechl.“

Před kamennou zdí

Král už byl velmi starý a rozhodl se předat trůn někomu mladšímu. Povolal všechny učence své říše: „Odkážu zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví moji otázku. Představte si, že máte na starosti dívku a náhle před vámi stojí kamenná zeď. Chcete tu dívku dopravit na druhou stranu. Ale jak?“

Učenci si zamnuli šedivé brady a pak jeden z nich vyhrkl: „Mám to! Povedu to děvče podél zdi tak dlouho, až dojdu na její konec. Sebedelší zeď musí někde končit, ne?“

„Nesmysl!“ ušklíbl se druhý. „Proč se vláčet takovou cestu? Já seženu pěkně dlouhý žebřík a tu holku přes zeď přenesu!“

„Zdlouhavé a pracné,“ okomentoval to třetí. „Stačí sud střelného prachu a je po problému. Jaképak štráchy s nějakou zdí!“

Překřikovali se, hádali se a návrhy měli pořád podivnější. Když už nevěděli, co říct, zeptal se král sluhy, který pánům zatím oprašoval klobouky: „Co Ty? Tebe nic nenapadlo?“

„Já,“ pousmál se sluha, „já bych se té dívky nejdřív zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi.“

„Konečně! Sláva!“ zaradoval se král. „Tobě rád předám svoji říši. A veď ji tak moudře jako tu dívku před kamennou zdí.“

Rady moudré i nevyžádané

Všichni jsme občas v roli vedoucích a občas v roli vedených. Někdy radíme a jindy si sami dáme radit. Má-li se ta vzájemná hra hrát dobře, měla by respektovat jistá pravidla. Teď není řeč o tyranech, ani o zamindrákovancích, kteří si chtějí užít pocit moci, ale o lidech, kteří nás v nejlepší vůli vlečou někam, kam sami nechceme. Říká se tomu „páchat dobro“.

Je to ten nebezpečný pocit „já vím lépe než Ty, co vlastně chceš“. Může to být vnucování dárečků a služeb, nevyžádaných rad a poučení a jde to až po snahu režírovat cizí životy. Pozor! Málokdo je tak neoblíbený jako člověk, vedle kterého se cítíme jak nesvéprávné dítě, protože ví vždycky všechno lépe než my. Pokud páchá dobro systematicky a dlouho, často mu zbude jenom hořkost, jak jsou všichni kolem nevděční.

Sociální pravidla v té věci znějí: Nedávejme rady, pokud nejsme výslovně požádáni. Když už hodláme poučovat, zeptejme se, jestli dotyčný vůbec nějaké informace chce. Docela elegantní je formulace „Já na Tvém místě bych…, ale Ty určitě víš nejlíp, jak to řešit.“ Nezavazujme si lidi luxusními dárky, které spíš zneklidní, než potěší. A zvlášť zapovězená je laická psychoterapie, kdy se bez vyzvání a rádoby odborně šťouráme v něčím bolavém soukromí.

Daru umět druhým prospívat tak, aby se necítili trapně, se nejčastěji říká takt. Anglické přísloví praví: „Takt je inteligence srdce.“ Ale i tento článeček je až riskantně poradenský a autorka se Vám snaží namluvit, že Vám může něco moudře kázat, což zcela určitě není pravda. Tak promiňte a věřte, že díky inteligenci svých srdcí si každý nejlíp poradí sám.