Agrovenkov o.p.s.
Informační středisko pro rozvoj zemědělství a venkova Pardubického kraje

Myslivci – chceme být autoritou s jasnou vizí

19/03/18

Rozhovor s místopředsedou Ing. Červenskou, zveřejněno na myslivost.cz

Rozhovor s místopředsedou Ing. Jiřím Červenkou vyšel v Myslivosti 3/2018 a vyvolal celou řadu diskuzí jak mezi řadovými myslivci, tak i okresními funkcionáři. Byť zatím uvedené návrhy nijak oficiálně Myslivecká rada ČMMJ neschválila, je třeba, aby se o návrzích a možných záměrech diskutovalo. Členové ČMMJ tedy mají možnost nejen v diskuzi pod článkem vyjádřit svůj názor.
 
Nespočítaně na mnoha místech se v poslední době probírá, co a jak bude dál s Českomoravskou mysliveckou jednotou, kam vlastně jdeme a směřujeme. A je třeba s potěšením konstatovat, že se začaly pravidelně zveřejňovat názory nejvyššího vedení ČMMJ, že se otevřela otázka toho, co Jednotu trápí a co by se mělo změnit. Začalo se prostě mluvit nahlas i o záležitostech, o kterých se v minulosti mluvilo maximálně šeptem v ústraní. A že to členové s povděkem akceptují mimochodem také dokazují mnohé telefonáty a pozitivní ohlasy přicházející do redakce. Nejen proto jsem se vypravil až na samou západní výspu republiky, kde jsem si v kanceláři povídal o výhledech do nejbližších měsíců a let s místopředsedou ČMMJ Ing. Jiřím Červenkou.
 
Co podle Vás teď momentálně ČMMJ nejvíc trápí? A co čeká Jednotu v následujícím období?
Jednotu v následujícím období čeká hlavně to, že si musí stanovit cíle, priority a vizi. Vize by se měla vztahovat na období nejméně deseti až patnácti let.
Naše cíle bych rozdělil do dvou základních období – cíle do konce volebního období současné Myslivecké rady, tedy v horizontu dvou let, a pak na cíle v dalším volebním období a dále. Musíme nejprve prodiskutovat naprosté základy.
 
Prosím o stručnou charakteristiku oněch základů…
Jednota se musí stát silnou. To znamená, že každý člen Jednoty bude vědět, proč je jejím členem a bude ztotožněn s programem a s cíli Jednoty.
Naše organizace také musí být průhledná. Poslední dva roky se snažíme, abychom byli transparentnější. Usilujeme o to, aby kroky Jednoty vcházely ve známost, a aby naši členové znali výsledky našich jednání. Pod průhledností si ideálně představuji to, že každý člen bude vědět, co se aktuálně projednává, s jakými závěry a kdo je za co odpovědný.
Transparentní musíme být i vůči třetím osobám. Naši čitelnost a průhlednost bychom měli dávat všem na vědomí.
A v neposlední řadě musíme naplňovat název Jednota. Musíme být jednotní nejen v svých názorech, ale i v činech. A aby tomu tak bylo, nesmíme upřednostňovat své osobní cíle na úkor Jednoty.
 
Chápu to dobře, že je to vlastně i kritika minulých pořádků?
Ano. Vezměte si stávající situaci v Jednotě. Velká část majetku Jednoty byla převedena na jiné subjekty. Nazvěme to jakkoliv, ale v souvislosti s tímto mým názorem se v minulosti bezesporu naplnila řada osobních cílů. Ony osobní cíle se ale určitě neshodovaly s cíli Jednoty.  Jsem ale přesvědčen, že to vše už je za námi. Musíme se teď sjednotit a říct co chceme.
 
Takže chceme …
Chceme, respektive musíme, se stát autoritou uznanou ze strany státu. Uzná-li vláda a administrativa řídící náš stát Jednotu jako suverénní subjekt v tom smyslu, že budeme uznáni jako hospodáři, tak jako všichni ostatní, kteří hospodaří v naší přírodě, tím získáme lepší postavení. Nebudeme už jen „ozbrojení brigádníci“ nebo myslivci, kteří plní povinnosti z nájemních smluv či mají myslivost za svoje „hobby“.
Doba se posunula a my bychom chtěli být uznáni jako suverénní hospodáři v krajině, v lese a v přírodě, těmi, kteří nakládají s národním bohatstvím, což je zvěř. Zatím se tomu tak neděje, nebyli jsme postaveni na roveň zemědělcům nebo lesníkům.
Já říkám, že jsme sice spolek dobrovolný, ale s určitou mírou odbornosti a způsobilosti. Říkám, že jsme připraveni nést určité břemeno od státu za uznání naší autority.
 
Tím pádem by se stala naše vyjednávací pozice vůči subjektům hospodařícím v krajině i důvěryhodnější a respektovanější.
Samozřejmě. Má to dvě pozitivní roviny. Pokud se toto naplní, a to je naše úsilí, budeme jednotní a odbourají se individuální snahy některých našich členů.  
Budeme-li považováni za autoritu, musíme mít řádné vedení. Narážím tím na různé spontánní skupiny, které vznikaly paralelně v rámci ČMMJ. Jejich cíle často nebyly shodné s cíli Jednoty. To je první pozitivum, udělá se pořádek.
Druhým pozitivem může být to, že nás vláda bude brát jako partnera a my budeme využívat své právo předkládat návrhy zákonů nebo návrhy na jejich změny. Nejen, že budeme se státem „sedět u jednoho stolu“ při legislativních změnách, ale může na nás být přenesena i řada povinností.
Například bychom mohli vést evidenci myslivců, vydávat lovecké lístky či vést plemennou knihu, řídit a organizovat chovatelské přehlídky trofejí. Zkrátka můžeme naplňovat mnohé úkoly státu.
Pokud budeme jasným způsobem v mezích zákona uznáni jako autorita, dokážu si představit, že budeme členy například i bezpečnostní rady státu, nastane-li nějaká mimořádná událost. Můžeme se podílet na dění v krizových štábech, být partneři hejtmanů na úrovni krajů.
Teď je jen na nás, zda těchto cílů dosáhneme. Měli bychom se zmobilizovat společně a naši členové by měli současné vedení podpořit a projevit mu důvěru.
 
Chápu takovýto celostátní pohled, ale máme honitby, které nepodléhají Českomoravské myslivecké jednotě, jsou to subjekty mimo strukturu organizace, byť jsou v nich sdruženi naši členové. Nestálo by zauvažovat o posílení postavení mysliveckého hospodáře, který je vlastně tím hlavním partnerem pro státní správu? Jak změnit jeho postavení dnes, kdy je myslivost „jen“ hobby a hospodář je často pod tlakem předsedy, a nebo výboru mysliveckého spolku? 
Pokud budou na Jednotu přeneseny některé povinnosti, předpokládám také, že právě Jednota bude pověřena vychovávat, školit, zkoušet a řídit myslivecké hospodáře.
Stát by nám určil mantinely. Dnes máme jak hospodáře, kteří naprosto svědomitě, samostatně a zodpovědně pečují o svěřené území jménem honitba, ale i takové hospodáře, kteří pracují jen formálně nebo jsou jen loutkou v rukou vedení mysliveckých spolků.  A to nemluvím o rozdílné vzdělanostní úrovni našich hospodářů.
Hospodáři musí absolvovat jednotná školení a podstupovat stejné zkoušky, být pravidelně vzděláváni a prověřováni. To se ale týká celého systému vzdělávání myslivců, tedy nejen hospodářů. V této oblasti by měla Jednota připravit návrhy programů v rámci celoživotního vzdělávání. Jednota za to může být odpovědná, ale stát by na takové činnosti měl poskytnout finanční prostředky.
 
Takže třeba pod Jednotou by byl veden seznam hospodářů, pravidelně by se proškolovali, Jednota by je mohla metodicky a odborně vést a oni by byli partneři státní správy, aby kontrolovali a řídili chov a lov zvěře v honitbách.
Přesně tak. Podobně jako jsme se v loňském roce přesvědčili o vědomostních, praktických i jiných kvalitách našich lektorů a zkušebních komisařů, a dnes máme proškolené, osvědčené a evidované členy. Víme, že to funguje a můžeme tyto kvality „nabídnout státu“.
V devadesátých letech se stala chyba, že jsme nebyli uznáni v zákonných předpisech stejnou vahou, jako byli uznání lesníci, soukromí zemědělci a jiné subjekty. Stát s nimi počítá v rozpočtových kapitolách na ministerstvu, kdežto nás berou jako volnočasové, zájmové a relaxační sdružení. Myslivost ale není pouze hobby.
Já mám dnes jasně schválený plán lovu a mám předepsáno, co dělat v honitbě z hlediska ochrany a péče zvěře a jejích stavů. Mám plno dalších povinností, když se starám o zvěř, která není moje, a ještě za to musím platit.
Myslivce je potřeba začít chápat zcela jinak. Přeneste na nás úkoly a odměňte nás jako hospodáře s tím, co je obecně ve prospěch státu.
Například současný stav kolem škod zvěří je neúnosný a jen nahrává tomu, aby si vlastníci pozemků „vyřizovali účty“ s mysliveckými spolky. Protože je v náhledu na postavení všech zúčastněných nepořádek, vedou se četné soudní spory o náhrady škody. Stát dosud bohužel nepovažoval za prioritu, aby se tím zaobíral. Kdyby zde existovala pověřená autorita, řešení mnoha věcí by probíhalo jinak.
Návrhy zákonných norem byly vždy vytvářeny všude jinde, než v Českomoravské myslivecké jednotě. Pokud jsme vůbec dostali možnost dávat připomínky, došlo k tomu téměř na konci procesu. A pokud tvůrci norem s připomínkami nesouhlasili, byl to problém. Politické cíle vítězily nad tím, aby se myslivec, který působí jako myslivecký hospodář v krajině, cítil komfortně. Vlastně jsme nikdy nebyli přizváni k legislativnímu procesu v zárodku tvorby zákonů a vyhlášek.
 
Takže teď chcete, aby se ČMMJ chovala sebevědoměji a vystupovala důrazněji se svými názory a myšlenkami. Jakým způsobem si to představujete z hlediska časového horizontu? Myslíte si, že dokážete některé návrhy prosadit ještě do konce volebního období?
Naplnění cíle, který pracovně nazývám „uznání autority“, vidím v horizontu dvou let. Souvisí to i se současným politickým děním. Je důležité, aby stávající vláda fungovala v důvěře, přijala nás a její předseda a příslušní ministři s námi jednali.
Současně dva roky do konce tohoto volebního období považuji za období vnitřní reorganizace Jednoty a naplnění vize a strategie myslivosti v rámci ČR. Myslím, že dva roky jsou dostatečně dlouhá doba na diskusi a argumentaci k našim postojům tak, abychom všichni dali palec nahoru na to, co chceme dělat a prosadit.
 
Takže když to, s dovolením, shrnu, dva roky je příprava a diskuse na to, abyste jako současná Myslivecká rada odcházeli s čistým štítem, že na stole bude ležet vize myslivosti na další deseti až patnáctileté období. A jedním ze základních bodů koncepce by měla být vyšší úroveň autority. Jaké další body by tam mohly být?
Příprava musí jednoznačně obsahovat „domácí pohled“. Pořádek a strukturu u nás v Jednotě. Všichni cítíme, že se to musí změnit.
Představa je v hrubých rysech následující. Jednota bude mít placeného předsedu, popřípadě prvního místopředsedu, který by byl jako statutární zástupce stále k dispozici na ústředí. Myslivecká rada by se mohla do budoucna zúžit. Členové myslivecké rady by měli na starosti jednotlivé oblasti. Například oblast odbornosti nebo oblast ekonomickou. Určitě by tam měl být někdo, kdo by měl na starost oblast naší vnitřní struktury, síť jednatelů a nižších organizačních stupňů.
Já osobně bych chtěl prosadit, aby se posílila pozice jednatele. Jednatel by přímo podléhal profesionálnímu předsedovi nebo výkonnému místopředsedovi. A pod tímto jednatelem by měli být zcela jasně zařazeni jednatelé jemu přímo podřízení
a strukturovaní v rámci regionálních celků. Záměrně neříkám okresních mysliveckých spolků.
Musíme si také vyříkat, zda je dobré, abychom měli více subjektů a tedy více právních subjektivit. Měla by existovat jen jedna struktura s právní subjektivitou, zvláštním a jediným IČO a DIČ. Vše by se mělo odehrávat na základě smluv a ustanovených vnitřních pravidel pro organizační jednotky.
To vůbec nebrání toku peněz a možným aktivitám v budoucnu jako jsou projekty, dotace apod. Tady budeme muset otevřít bolestivé téma, majetkové a hospodářské vyrovnání. To bude těžké. Ovšem pokud chce být Jednota do budoucna silnou, bude to muset udělat.
 
Nepřeskočili jsme krajský stupeň?
Měli bychom kopírovat územně správní celky, což jsou kraje, ale už nemusíme kopírovat bývalé okresy. Jestli se rozhodneme, že v kraji budou dvě nebo tři nižší složky, ať už nazvané jakkoliv, určitě by v nich měli být jednatelé – profesionálové, řízeni jednatelem z ústředí. Tito jednatelé by byli k ústředí v pracovně-právním postavení a musí to být schopní lidé.
 
Vaše představa je vedení pětičlenné, nebo jak byste si to představoval?
Pěti až sedmičlenné. Předseda plus dva až tři místopředsedové. Možná více, plus jednatel. Každý člen rady by měl na starosti jednu oblast. V rámci své odpovědnosti by si také mohl jmenovat něco jako odbornou komisi, poradní orgán nebo výkonný výbor.
Důležité by bylo i nalezení odborníků na spolupráci – konzultaci jednotlivých případů, ad hoc. Ne například pro celé volební období. Například pouze ad hoc komisi k řešení toho či onoho specifického problému. Museli by to být ale zdatní a zkušení odborníci.
 
Takže byste byl pro rozbourání současného systému stálých odborných komisí? 
Ano, více než polovina komisí stejně nefunguje. Některé na mě působí dojmem, že začnou pracovat, jen když se potřebuje někdo zviditelnit.
My potřebujeme, aby komise fungovaly jako odborné zázemí pro příslušného člena Rady. Jen se nám potvrdilo, že pokud není zcela jasně zapsáno, kdo za úkol zodpovídá, do kdy zpracuje, kdy a jak předloží na jednání zprávu a podobně, tak to nikdo neudělá.
Nikde není dáno, aby komise fungovala celé volební období. Pro nás je důležité, aby byla komise funkční a sešli se tam lidé, kteří jsou schopni relevantních výstupů.
Nemůžeme připustit konstatování typu „mělo by se“. Nebudou-li cíle jasně formulovány v zápisu, týden před sborem zástupců se komise začne hádat, kdo to měl vlastně zpracovat a předseda komise začne vymýšlet, kdo a co měl vlastně udělat. Pak se narychlo něco domlouvá, navečer před jednáním nebo až druhý den se konstatuje, že zatím zpráva není. Následně se řekne, že se to tedy přesune na příště. To je zcela špatně.
Dokud jednotlivec nenese odpovědnost a postup není přesně pojmenovaný, nic se nezmění. Stávající Myslivecká rada to cítí dobře. Už jsme začali k jednotlivým úkolům jednoznačně přiřazovat garanty a systém práce, a hlavně zodpovědnosti, se začíná radikálně měnit.
 
Jste přesvědčen, že to hned řadoví členové pochopí?
Kdykoli se potkám s našimi členy mimo vedení v terénu, vždycky mi položí otázku, co pro ně vedení udělalo a co jim Jednota přinese.
Já jim říkám, že zatím přinesla určité strasti a zčásti i nenaplnění potřeb členů. Členové však často neříkají, jaké všechny potřeby mají a co od Jednoty chtějí.
Nechávají za sebe rozhodovat jiné a dnes brečí, že se někde něco odehrálo v rozporu s jejich přáním. Minulé zástupce si ale přece zvolili oni sami, stejně tak jako zvolili nás. S vírou, že chtějí něco změnit.
A já jim chci za jejich trpělivost a vyjádřenou podporu dát jasnou vizi, ukázat jim cestu jak dál, chci, abychom byli vůči členům otevření, transparentní a čitelní. Další podporu od členů bychom si měli umět zasloužit.
 
Vím, že jste na podzim měli takové trochu neformální zasedání Myslivecké rady, kde jste diskutovali o tom, jak dál. Mohu se zeptat, jaký je momentálně v Myslivecké radě soulad s myšlenkami, které mi tu říkáte? Diskutovali jste je, je už trochu jednotný názor na takové změny? Je tu třeba už většinová podpora?
Teď tu sedím jako aktivní místopředseda a myslím si, že minimálně z poloviny se mnou bude Myslivecká rada souhlasit.  Druhou polovinu budu muset možná přesvědčit, ale to co v tomto rozhovoru prezentuji, jsou mé názory a moje vize.
Chci být pro členy čitelný a chci pracovat na pozitivních změnách. Je mým úkolem změny prosadit. Pokud je neprosadím, tak je na přítomných na volebním Sboru zástupců, jak mi to budou chtít sečíst.
Dříve jsem jasně deklaroval, že uděláme pořádek ve věcech týkajících se obchodních společností, pojišťovny, domu Jungmannova a záležitostí na sekretariátu – v ekonomice a majetku. Začali jsme s tím a výsledky už jsou. Jsem si vědom, že to mnozí přivítali. Stejně tak jsem si vědom, že jsem minimálně polovinu lidí naštval a získal si spoustu nepřátel.
Tímto je oslovuji, aby pochopili, že jsme vše dělali s dobrým úmyslem. A pokud jsme někomu šlápli na kuří oko, prosím přijměte s pokorou, že to nebylo bezdůvodně. Nyní členy zdvořile žádám, aby mě vyslechli a zvážili, co jim nabízíme. A případně nám projevili důvěru. To je to, čím se chci prezentovat.
 
Chápu, že tím naplňujete vlastně i poslání funkce místopředsedy, ten by měl být trošku nad všemi odbornými komisemi a měl by myšlenky a vize tlačit nějakým směrem. Nechci vůbec zpochybňovat vaše plné právo tyto myšlenky prosazovat… 
Je pro mě důležité, že na moje návrhy slyší i další členové Myslivecké rady a že cítím sounáležitost s panem předsedou, že si v těchto věcech rozumíme. Diskutujeme obsáhle vše, co položíme na stůl.
Nejdůležitější je pro mě ale to, abych v jednotlivých řadových členech vzbudil naději a získal jejich důvěru. Právě na řadové členy se často zapomínalo. Často se s nimi nemluvilo.
Myslím, že i lidé zatím stojící mimo Jednotu se zamyslí a možná na Jednotu změní názor a stanou se znovu jejími členy, když ucítí, že se něco děje. Dáváme najevo, že chceme chránit i jejich zájmy a získat i jejich podporu a výhody nejen morální, ale i finanční za to, co dělají pro přírodu a zvěř.
 
Vnímám, že důležitá je pro vás otázka finanční satisfakce práce našich myslivců …
Všichni kupujeme krmivo, medikaci, chodíme do lesa, staráme se o zvěř, hospodaříme se zvěří, plníme nařízení státu. Ovšem účty za tuto činnost si platíme sami, přitom mnozí naši členové jsou často důchodového věku. Jsou to staří celoživotní myslivci a myslivost je čím dál víc nákladnější.
Když mi někdo dává úkol a chce po mně nějakou odpovědnost, tak mi k tomu musí dát finanční prostředky.
S financemi úzce souvisí potřeba rozkousnout to kyselé jablíčko týkající se škod zvěří. Zvěř je národní uznané bohatství, patří státu, pohybuje se ve státním a soukromém majetku. Zákon říká, že pokud zvěř způsobí nějaké škody, tak ten, kdo myslivecky hospodaří, ať už je to myslivecké sdružení nebo fyzická osoba, tyto škody platí.
Jako kompenzaci stát nabízí to, že se zvěř po usmrcení stává majetkem sdružení či myslivce. Ovšem do té doby zvěř není moje. Navzdory tomu stát stanoví, jaké kusy a kolik jich smíme podle plánu lovu a dodržení stavu střelit, a kolik zvěře musí v honitbě zůstat.
Vzniká tak paradoxní situace, že zvěř v normovaném a nepodkročitelném stavu se pohybuje, působí škody a myslivec platí škody způsobené něčím, co není jeho. Musí takové stavy však mít v honitbě a musí za to jako myslivec platit.
Myslivci platí škody na státním majetku, okus, ohryz, škody na porostech, na poli a tak dále. Nikdo přitom nezohledňuje to, že dnešní stavy zvěře jsou zásadní měrou ovlivněny systémem hospodaření našeho zemědělství.
To jsou otázky, které bychom chtěli vyřešit se státem a hájit zájmy myslivců jako autority. A znovu opakuji, že pokud nebude Jednota uznanou autoritou a nepřijde na jednání, kde všichni budou vědět, že pravomoc být přítomen jednání máme ze zákona, nikam se nedostaneme. Bylo by to i nadále pouze handrkování z nevýhodné pozice bez kloudného výsledku.
 
Vraťme se k otázce krajů – jak zapojit krajskou strukturu? To je věc, která je v nerozhodném stavu, skončily nám okresy, jakým způsobem byste ve struktuře jednoty zohlednil kraje?
Jestli je to výkonná jednatelská struktura, tak si představuji jednatele v Praze na ústředí plus čtrnáct jednatelů, kteří budou sídlit v kraji.
Krajští jednatelé budou podřízení ústřednímu a budou partnerem krajskému hejtmanství. Dneska fungujeme jako vyšší územně samosprávné celky. Existují krajské dotace, hejtman, krajská ředitelství, krajské instituce a my musíme mít na úrovni kraje výkonného člověka. A pokud se dohodneme, že budou v daném územním celku dvě nebo tři nižší struktury, mohou být pod krajským jednatelem další jednatelé.
 
Vy tedy voláte po krajském jednateli a krajském sekretariátu?
Já volám po vytvoření jednotné jednatelské sítě, která bude územně kopírovat vyšší územně samosprávné celky a bude přímo podřízena jednateli v Praze.
 
Tak jinak, například Pardubický kraj má pět okresů, tedy pět okresních jednatelů, na kraji je krajská koordinační rada. Takže chcete, aby se pět jednatelů domluvilo a jeden z nich dělal zástupce pro kraj, a nebo aby nad těmi pěti byl ještě jeden krajský?
Za prvé si myslím, že řada okresních spolků vedle sebe živoří, a kdyby se spojily, tak by to bylo pro všechny lepší. Stejně na to jednou dojde, podle mne jednou vzniknou, nazvěme to třeba regionální organizační jednotky.
Takže na Váš příklad reaguji, že říkám, klidně, ať se zatím třeba těch pět okresů domluví, který z jednatelů, asi z toho nejsilnějšího okresu, bude všechny zastupovat vůči kraji. Stejně tak nad nimi ve struktuře může být jeden krajský jednatel.
Důležité je, aby na úrovni kraje mohl jednat někdo, jehož slovo má váhu a kdo bude odpovědný za to, že bude přenášet všechno z ústředí dolů do regionů, stejně jako vznášet připomínky a podněty nahoru do ústředí.
 
Takže není to automaticky o vytvoření krajské kanceláře, sekretářky, o dalších nákladech? 
Ne. Já říkám, že by to měl být placený člověk z ústředí, pod pracovně-právní kuratelou jednatele v Praze. A je na myslivcích v jednotlivých krajích, jak se domluví, co jim bude vyhovovat.
Někde budou potřeba dva, tři jednatelé, ale například u nás v Karlovarském kraji to jednoznačně směřuje k jednomu krajskému jednateli pro všechny tři okresy.  
Pokud se okresy i jinde domluví, vidím jako reálné mít silné krajské jednatele, kteří mohou mít úřední hodiny některé dny v týdnu na více místech kraje. V dnešní době, kdy fungujeme na emailech a chytrých telefonech je vlastně jedno, kde ten člověk sedí. Může se ale určit, že v některém místě v určené dny bude. Aby všichni věděli, že se s ním mohou potkat.
Rozhodně si to nepředstavuji tak, že vedení v Praze nadiktuje uspořádání v krajích. My navrhneme formu a představu možností. Na konkrétních věcech by se dohodli zástupci myslivců v kraji.
 
Nestálo by za úsilí zasadit se o to, aby krajské koordinační rady fungovaly plnohodnotně ve všech krajích? V řadě krajů je okresy nevyužívají, přitom by to byla první příležitost k diskutování v rámci regionu vyříkat si názory. Zkusit v rámci krajské koordinační rady začít diskutovat a spolupracovat, někde to funguje, ale v několika krajích vůbec ne. 
Apeluji na členy, aby své zástupce volili s vědomím, že přichází pracovní období prosazování zájmů. Jednání nebudou jednoduchá a za kraj musí vystupovat člověk, který dokáže prezentovat svůj názor, reprezentovat kraj a přijmout i názor většiny. Zkrátka bude mít smysl pro jednání v povaze.
Vysíláme-li delegáta k jednání, tak stejně jako chceme autoritu celé Jednoty, i v těchto krajských radách by měly sedět autority, schopné prezentovat co cítí jednotliví členové na úrovni dnešních okresů. A naopak, aby přinesli informace až dolů k jednotlivým členům. Musí to být lidé schopni obhájit si názor, se kterým přicházejí. Nakonec jsme to oba viděli při posledním rozhodování o úpravě členského příspěvku.
 
Zatím máme síť okresních spolků a oba víme, že každý okres funguje jinak, každý okres dělá určitou část činností pro okres specifickou, část činností je ale pro všechny okresy jednotná. Nemyslíte si, že by bylo potřeba vytvořit nejdříve manuál, metodiku nebo osnovu práce, co by okres a jeho jednatel měl splňovat vůči Praze a za to by měli být jednatelé placeni, třeba i jen částečným pracovním úvazkem například podle počtu evidovaných členů na okrese. Pro nás je přece důležité, abychom měli strukturu práce všude jednotnou, stejné požadavky, kdy hlásit, co hlásit, jaké formuláře. To je soubor činností a úkolů pro ústředí, ať jsou pro toto jednatelé v pracovně-právním vztahu ku Praze. Ale mnohé okresy provozují další činnosti, to by si ale měli v souladu s posláním Jednoty rozhodovat sami.  
Souhlasím, nazvěme to manuálem, já tomu říkám vnitřní organizační směrnice. Směrnice musí být konzistentní jako Jednota a každý jednatel by měl v každém okamžiku vědět, co má dělat. Zároveň by měl vědět, co mu to z ústředí přinese. Kdo mu například zpracuje žádost o projekt, kdo půjde s ním do zpracování dotačního titulu a podobně. Je potřeba stanovit pravidla a vzájemně vyvážit kompetence, aby profesionalizace jednatelské sítě přinesla ulehčení. Zejména v administrativě.
Organizační směrnice musí být jednotná a jasná. Jako když přijdete do podniku, který má jednotný systém řízení, jednotné směrnice a jednotlivé zodpovědné lidi a strukturu.
 
Takže voláte vlastně po vytvoření jednoho celorepublikového úřadu, který bude rozesetý svými pracovníky po jednotlivých krajích a regionech … 
Pokud se nám povede, že takový úřad bude zřízen, bude mít přínos pro naše členy a jednotlivé organizační jednotky budou cítit, že to má smysl, bude to ta největší odměna.
 
Vidím jistou disproporci v tom, že jednatel je dosud zaměstnancem okresní myslivecké rady, ale některými úkony podléhá Praze, takže kdo mu vlastně velí?
Nikdo. Vlastně panuje situace, kterou by nikdo z nás v normálním životě při řízení firmy nebo v rodině nepřipustil.
Dneska je jednatelka ČMMJ přímo podřízená vedení. Má pod sebou jednotlivé jednatele okresů, ale ti jsou placeni z prostředků okresů. Nad nimi je místní okresní rada. Ta je taky může úkolovat ve smyslu „tak se s ní nebav“ nebo „něco neposílej, něco nedělej“. To je přece nenormální. Pokud jsme jednota, musíme všichni fungovat v jednom režimu.
Nervozita vyvrcholila v Nymburce, kde se Myslivecká rada rozhodla k řešení, že jsme jim odebrali způsobilost ke zkouškám. Proč jsme tak učinili? Protože jsme je několikrát vyzývali, několikrát apelovali, Sbor zástupců se usnesl a oni řekli, že to tak dělat nebudou. Když to dělat nebudete, tak musíte být ale nějak potrestáni. Když neposlouchá dítě, tak dostane pohlavek nebo zaracha. Případ Nymburk je důsledek anymozity v řízení a v zodpovědnosti, to se nikdy stát nemělo.  My řešíme kraviny, kdo kde kam má co posílat, jaké tabulky posílat, každý si vymýšlí nějaké jiné informace, ale to je díky nejednotě a díky tomu, že neexistuje manuál, který vychází z jasné organizační struktury.
Troufám si tvrdit, že pokud by se vytvořil manuál, možná bychom se divili, kolik jednatelů by přivítalo, že mají pomoc a jasně daná pravidla hry. Někdy se v tom potácí. A že by byli jednatelé zaměstnanci, by byla výhoda. Myslivecká rada nebo ústřední jednatel by kdykoli mohli říct, že se bude konat pracovní porada či jiné jednání a s okresy by se mnohem lépe jednalo.
Jsem názoru, že by se měl ústřední jednatel vždy jednou za kvartál sejít se všemi jednateli a předat si informace. Mám v tomto smyslu docela čerstvou zkušenost. Nové vedení se rozhodlo, že se potká s předsedy okresních mysliveckých spolků.  Měli jsme dvakrát po sobě jednání s pozvanými předsedy. Musím říct, že když jsem na toto setkání jel, měl jsem v sobě rozporuplné pocity a nevěděl jsem, jak to dopadne. Jaká bude nálada, jak se k sobě budeme chovat. Přece jen je mezi námi stále cítit to podivné dělení „my jsme v Praze a vy jste jinde“.
Pak jsme ale sedli za jeden stůl, začali jsme se z očí do očí bavit o aktuálních otázkách a v osmdesáti procentech jsme se v podstatě okamžitě shodli. O zbylých dvaceti procentech problémů jsme mohli začít jednat. Myslím, že jsme si najednou velmi dobře rozuměli.
Rozcházeli jsme se jako ti, kdo mají společný zájem naší organizaci někam dál posunout. Našli jsme společnou řeč i zájmy, byť jsme se třeba v detailech lišili. Pro mě je obrovské plus, že tato praxe nastala. V takových setkáních budeme pokračovat. To je ve shodě s vizí, že má Jednota přinášet otevřenou diskusi a respektovat provázanost k jednotlivým členům. Bez toho nemůžeme věci posunout dopředu. Je potřeba do krve dostat optimismus a společné cíle následovat společně.
Neuzavíráme se před jednotlivými předsedy okresů ani před krajskou koordinační radou. Problémy by se měly diskutovat.
Na setkání všech členů napříč republikou se sdílely praxe a slyšely problémy z různých koutů a myslím, že všichni společně pochopili, že je v našem společném zájmu eliminovat procesy, které v Jednotě přežívají z minula, jsou zastaralé a nefungují.
Jak se říká, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Možná, že úmysly spojené s nastavením této struktury dříve byly dobré, ale teď je tu nová situace, která si žádá změny, protože vidíme, že takto už to dál nejde.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA

Zařazeno v Myslivost